Psychika ženy v těhotenství

Dobrý den. Jsem hrozně vděčná že jsem našla stránku, kde mohu někomu otevřeně napsat co cítím..snad sem ještě i občas zavítáte..A jestli ne, alespoň to trošku dostanu ven. :)
Jsem ve 38 týdnu.. Než ke mě malá přišla, byla jsem na tom psychicky špatně..špatné vztahy, strach z lidí, samota, ale uvnitř hrozná touha a víra to nějak změnit.Trvalo to asi 4 roky a já se nepřestávala modlit , vím že je to všechno podnět k tomu zas trochu vyrůst. A tak přišla ona. :) Zezačátku hroznej kolabs s přítelem. Nepřijetí z jeho strany. Alkoholik, měl jít za 14 dní sedět ( smrt při autonehodě ) ale v jádru dobrý člověk z bombardovány vším tak že zareagoval dost tragicky. Když viděl že jsem ochotná udělat vše proto, abych si malou nechala, po čase povolil...dnes ho navštěvují, má ještě rok trestu a čistou hlavu bez alkoholu , a je nejvděčnější člověk na světě že mě a budoucí dceru má. Navzájem se podporujem a držíme při víře....Jen....mě trápí jedna věc. Celých těch 9 měsíců, ač jsem dělala co jsem mohla, hledala jsem se co to šlo, snažila být k sobě vlídná. Ten proces pořád nějak zahrnuje stres a stavy úzkosti...i když se snažím a chvílema je to super. Houpačka. Vím že je to i těmi hormony...ale, hrozné pocity viny vůči tomu drobkovi co přišel na tenhle svět úplně nevině. Musí toho na ní být moc...A asi jako skoro každá máma mám ten pud dělat pro své dítě to nej. Jenže to občas prostě nešlo...tak ze 75%. Bojím se teď, že jsem jí dala špatný základy. I když vim že bude vše úplně jiný až tu bude. Já už si konečně reálně uvědomim že mám dítě, což mi doteď z důvodu strachu a viny prostě nějak nešlo, a dám jí veškerou lásku....Nebudu mít prostor tolik přemejšlet nad kravinama a rýpat se v sobě....A asi poprvé v životě plnně pochopím co je to zodpovědnost. Mám pocit že mě život trénuje o stošest :D ale to asi každého z nás...Ale ještě vetší pocit mám,že už se konečně blíská na lepší časy .A to je nade vše... Jsem za ní moc vděčná. Učí mě být ženou...učí mě mnoho už teď...moc ráda bych se zbavila té viny, ale absolutně nevím jak...
Děkuji za přečtení.
S pozdravem, Kateřina

Chtela sem s pritelem mimi.protoze je mladsi dite nema a moc ho miluji.chtela sem mu to dat sama mam 2 deti.ale ted sem otehotnela a me asi preskocilo.nechci zit.vadi mi na priteli snad vse.a dite nechci.sem rozhodnuta.rekla sem mu to nesouhlasi stim.jsem na dne v hlave mam jen cerny myslenky.jemi ho lito.odstrkuji ho nevim proc se tak chovam.je tak mily hodny.ale v me hlave je jen chci byt sama a nechci byt tehotna.nebo umru.

Dobrý den paní Aleno,
mrzí mě, žě celou situaci takto vnímáte.V životě člověka jsou někdy situace, které vnímá jako moc těžké zkoušky a může mít přitom pocit, že na ně sám nemá řešení. Ze své pozice Vám mohu doporučit, abyste se obrátila buď na nějakou blízkou osobu, které se můžete se vším svěřit - v osobním kontaktu. Nebo zkuste vyhledat nějakou soukromou porodní asistentku, viz např. mapa porodních asitentek na Unii porodních asistentek. Chtělo by to, abyste si o svých pocitech s někým promluvila. Případně hledejte nějakého psychologa či psychiatra. Myšlenky na sebevraždu jsou velmi vážné! Vše je o Vašich pocitech, které je potřeba včas řešit. Uvidíte, že když se někomu se svými pocity svěříte, tak se Vám uleví a vše se třeba ukáže v jiném světle. Kdyby Vám bylo psychicky velmi špatně, zkuste zavolat na telefonní linku jakékoli linky důvěry. Nebo na linku psychopomoci, kde jsou každý všední den od 9:00 - 21:00 na telefonu: 222 214 214 nebo na 777 783 146. Opatrujte se a nezůstávejte na to sama, potřebujete se někomu svěřit. Nemusíte se ničeho bát, vše se dá vyřešit :-) Eva

Dobrý deň. Som rada, že som objavila vaše stránky. Aspoň vidím, že nie som sama, kto má problémy so vzťahom v tehotenstve. Som v ôsmom mesiaci tehotenstva a zatiaľ je to jedna katastrofa. Dieťa sme si priali, no teraz sa neustále hádame. Občas sme sa pohádali aj predtým, no je to čoraz horšie. Okrem toho som zistila, že partner si píše s cudzími ženami. Keď som na to prišla, povedal mi, že sa potrebuje len vyrozprávať z našich problémov a so ženami si rozumie lepšie, ako s mužmi. Nemá veľmi kamarátov a preto to rieši takto. Viem, že ma nepodvádza. Nemá na to čas. Ak nie je v práci, je so mnou. No aj tak ma trápi, že si tajne píše s inými ženami aj keď vie, že mi to vadí. Už sme sa o tom aj niekoľkokrát pohádali. Jeho odpoveď je, že nič zlé nerobí. Už sme sa viackrát pohádali aj škaredo - vynadali sme si. Aj to je problém. Nevie sa hádať konštruktívne, vždy vybuchne ako sopka a nadáva, prípadne trieska do nábytku. Nechcem, aby dieťa vyrastalo v takom prostredí. Okrem toho som zistila, že prehral nejaké peniaze na online stávkach. Nešlo o strašnú sumu, ale takisto mi vadí, že to robí tajne. Peniaze rozhadzovať nemôžeme, takže každá takáto zbytočnosť ma poriadne naštve. Inak všetky účty, na ktorých sme sa dohodli, platí. A takisto viem o jeho výplate, peniaze máme spoločné. No keď som prišla na tento jeho "úlet" - že prehral tie peniaze, namiesto ospravedlnenia na mňa vrieskal, že ho nemám kontrolovať. Teraz sa už 3 dni nebavíme, odišiel k rodičom. Ja som zostala sama v našom dome. Neviem, čo mám robiť. Nie je mi takou oporou, akú by som teraz potrebovala. Vážne uvažujem aj o rozchode, no na druhej strane stále verím, že sa to upokojí. Aj kvôli dieťatku. Okrem toho máme spolu úver a to je tiež prekážka... Ďakujem za váš názor.

Dobrý den paní EL,
chápu Vaše pocity, které jsou stísňující. Víte, z energetického pohledu je právě 8. měsíc těhotenství tzv. zátěžový. Často se ukazují věci, které jsme před tím neviděli nebo nechtěli vidět, často cítíme větší závislost, pocit zranitelnosti...
Váš partner jistě není svatý, to není nikdo. Zřejmě ho Vaše situace také trápí a potřebuje si o ní s někým povídat. Kontaktovat další ženy pro Vás může být zraňující, to chápu. Na druhou stranu, někdy svým viděním situace nedáváme v hádce či konfliktu druhému partnerovi prostor na jeho úhel pohledu a on cítí, že se musí někomu jinému svěřit. Myslím si, že řešením pro Vás by mohlo být zkusit si o všem v klidu promluvit. Naplánovat si konkrétní den nebo večer, kdy si spolu sednete a budete mluvit o všem, co Vás trápí a také z čeho máte radost, na co se těšíte, zda máte nějaký společný sen atd. Ale jak sama píšete, vzájemně se vyslyšet je i trošku umění. Mohlo by Vám pomoci to, že si vzájemné sdělení Vašich pocitů naplánujete (to trošku odstarní přehršlé emoce, pak by bylo dobré si dát nějaká pravidla, jak sdělovat své emoce. Základem je mluvit o sobě - "já cítím to a to, když ty děláš to a to", popisovat svoje pocity, obavy, emoce, potřeby. Dalším dobrým tipem pro Vás by mohl být tzv. povídací předmět. Když jeden mluví, tak má v ruce třeba kamínek a ten druhý mu nesmí skákat do řeči, poté bude mít vlastní prostor. A další pravidlo je, že když skončíte svojí řeč, ten druhý musí zopakovat, co jste říkala, protože každý si může informace interpretovat různě. Pak mluví ten druhý a to stejným principem. Na základě těchto pravidel je možné dojít k nějakému závěru. Paní EL, moc Vám držím palce, ať vše zvládnete. Jsem optimista a přeji Vám, ať se s partnerem usmíříte, jde zatím spíše jen o komunikační problémy a možný jeho únik ze situace. Pokud se máte rádi, vše se dá zvládnout. Moc Vám doporučuji to zkusit udělat co nejdříve, protože by bylo ideální mít věci vyřešeny a uklidněny před porodem. Jinak Vám to vezme sílu a i samotný porod může být Vaším stresem ovlivněn...Eva

Dobrý den ,
jsem v 18. týdnu těhotenství potřebovala bych radu , nebo alespoň se svěřit.
Otěhotněla jsem nečekaně ale miminko si přeji , je mi dvacet let. Mám svůj byt, auto , tak nějak to hlavní prostě je . Jsem s přítelem přes rok ,žijeme spolu,je mu dvaatřicet let má dvě děti které bydlí i s jeho bývalou ženou naproti přes ulici. Je to hodný člověk, ale i přes to že má dvě děti je velice nerodinný . Je stále v něčem jako děcko , nejdůležitější jsou jeho sny , přátelé kteří žádné rodiny nemají , jen se poflakují . Před devíti měsíci se rozhodl začít rekonstrukci v bytě kde žijeme s tím že mu pomůže můj táta . Měla jsem něco našetřeno atak , ale samotné rekonstrukci nerozumím .Když jsem přítele poznala měl dluhy a vůbec problémy s penězi , do toho jeho bývalá žena pro které peníze jsou všechno , musí mít značky ,prostě to nejlepší(nejdražší) a sním umí velmi dobře manipulovat na úkor dětí , tak že by ho stáhla z kůže.Opustila ho kvůli bohatému chlapovi , který ji nakonec opustil .Když má přítel volno stará se o děti, stará se o ně 15 dní v měsíci , když ona je v práci a obráceně. Děti ale nejsou jen tak nějaké děti , ještě nikdy (a to jsem se starala na svůj věk o dost dětí ) jsem nepoznala tak rozmazlené , zkažené , sprosté a nevychované děcka . Abych se dostala k jádru věci , já za těch devět měsíců rekonstrukce stále žiji bez koupelny a kuchyně . Přítel nemá čas , hlídá děti u ní a od nich se nemůžete vzdálit , nebo je to šílené . Neumí ani po sobě spláchnout záchod , napsat si sami úkol , nebo si sami hrát . Holce je 8, klukovi 9 . A když chlap má nějaké volno tak jde za kámošema ,nebo když se mu nelíbí že to tu ještě není tak se ani neozve a tři dny nepřijde domu .Prostě všechno dělá jak jen se mu to hodí . Třetí dítě nechtěl , má sny jak konečně jeho děti vyrostou . A neustále dokola je brání , zastává se jich že když nepozdraví tak to znamená že toho mají hodně a zapomenou apod...Těch dětí má plný zuby družinářka , učitelky , babička a všichni se s nimi přišly nějak do styku . Až to tady bude hotové, tak mají těch patnáct dní být tady . Já se toho strašně bojím .Přítel si po sobě neumí uklidit o dětech ani nemluvim , a do toho miminko . A navíc , nemám sním žádný společný čas , řekne mi že z žádnou ženskou nebyl víc než se mnou ale já jsem sním nic nezažila , nic nechce dělat se mnou . Připadám si spíš navíc , k dětem i jeho bývalé . A nevím , co mám dělat . Padá na mě to že každé ráno musím jezdit někam se umýt , pak zase někde uvařit , pak někam vyprat .Chodit tam a zpátky , už nemůžu . Cítím se tak sama a ještě tak vyčerpaně , už nevím kde začít , co dělat .. Jak sním žít .. Ty děti začínám nenávidět a to jsem vůbec nechtěla ale jejich chování už mi je přes čáru .. a minimum času sním a všechno .. Já jsem si vždycky přála být máma , ale přála jsem si mít po boku oporu . Ale místo toho mám pocit že nikdy nevyroste a nebude plnohodnotný partner ani táta ( to miminko bere jako přítěž pro jeho děti ) . Jsem zoufalá , na okraji sil.Už nemůžu ráno vstávat , nemám do ničeho chuť , jen mrtvě zírám a to je pro toho prcka to nejhorší , co můžu dělat .

Dobrý den paní Zuzko,
ach jo, opravdu to nemáte zrovna lehké :-( Chápu Vás, že jste unavená a bez energie. Asi prožíváte i pocity zklamání, bezvýchodnosti a hodně stresu a možná i vzteku. Ani se Vám nedivím! Ale - je úžasné, že jste svojí situaci pojmenovala, popsala a tím začíná Vaše odražení se ode dna :-) Častokráte již jen tím, že si uvědomíme, kde jsme, se začne situace měnit, léčit :-) U Vás to je hodně věcí dohromady, je to dosti složitá rodinná a partnerská situace. V každém případě bych Vám doporučila vše začít rychle řešit a to tak, abyste Vy byla spokojená a měla svoje zázemí a svůj klid pro sebe, ale i pro Vaše malé miminko v bříšku! Rozhodně bych Vám doporučila si se svým partnerem o všech Vašich starostech promluvit a zkusit se domluvit na nějakém plánu - do kdy dodělat rekonstrukci, jak to bude s péči o děti, jak to bude s jeho přítomností a péči o Vás.... zkuste si sama říci, zda Vás tento vztah spíše vyčerpává, nebo nabíjí.... zatím já bohužel vidím první variantu. VY potřebujete nabíjet, investovat, držet si energii v sobě a věnovat se těhotenství, neřešit věci okolo. Paní Zuzko, vůbec se Vám do ničeho nechci plést, ale napadá mě i možná otázka rozchodu či pauzy od Vašeho partnera. Bylo by třeba možné se třeba na čas přestěhovat k Vašim rodičům? Tam mít sprchu, veškeré zázemí, svůj pokojíček a klid? Dát partnerovi za úkol byt zrekonstruovat a více se položit do role ochránce rodiny.... Pokud toto nezvládne, má pro Vás vůbec cenu zde setrvávat? Nebude Vám lépe někde jinde? I když třeba budete na chvilku na miminko sama? Paní Zuzko, vezměte svůj život a život svého miminka do vlastních rukou, nebuďte v roli oběti a v pasivitě, byla by to škoda! Zkuste o tom přemýšlet, i podzimní počasí nás vybízí k odhození věcí a situací, které nám neslouží a k načerpání nových sil...ještě bych Vám ráda doporučila se obrátit na nějakou porodní asistentku ve svém okolí, která Vám může pomoci s podporou v těhotenství. Také mám moc ráda dvě ženy, které působí na internetu a mohly by Vás podpořit - Tereza Kramerová, Lucie Kolaříková (téma Sebeláska). Zkuste se na to podívat a udělat si svojí představu, kam chcete jít, co byste v životě chtěla... věřte, že si to zasloužíte plnými doušky! Eva

Dobrý den paní Majko,
děkuji Vám za Vaší důvěru v tyto stránky. Víte, zcela upřímně, si myslím, že byste potřebovala větší psychologickou podporu a blízkost od nějaké osoby. Píšete, že docházíte k psychologovi, pravděpodobně je potřeba více zintenzivnit uvolňování strachů a zkoušet pracovat se svými emocemi. Je moc dobře, že vypouštíte svoje strachy a pocity ven, že je nedržíte v sobě, ale zdá se mi, že to bohužel vychází destruktivně....což opravdu může být nepříjemné jak pro Vás, Vašeho partnera, okolí, ale také Vaše miminko. Ideální by bylo si přiznat bez studu, že možná míváte někdy problém s jemnějším vyjádřením emocí. První je si to přiznat a pak na tom začít pracovat. Zkuste poprosit svého psychologa, abyste se v tomto posunuli dále, můžete zkusit různé uvolňující metody (malování, aromaterapie, pohyb v přírodě, psaní si deníku, vědomá komunikace s vaším miminkem, správné vedení rozhovorů, zásady podávání a příjímání kritiky....) Sama nejsem psycholog, takže to jsou z mé strany jen nápady. Nicméně je jasné, že s přibívajícím čas v těhotenství a blížícím se porodem se mohou určité obavy kumulovat a více objevovat. Zkuste si proto udělat svůj plán, promluvte si s rodinou, o tom, co Vás trápí a zkuste na tom pracovat. Moc Vám držím palce, Eva

Dobrý den, nevím na koho se obrátit, už si nevím rady. Nevím co mám dělat s mými náladami, které všichni v mém okolí odnáší. Jsem ve 33tt. V prvním trimestru to bylo se mnou strašný, ve druhým se to trochu sklidnilo a teď zase je to strašný. Jsem od přírody labilní a chodila jsem i k psychiatrovi, brala léky a chodím stále k psychologovi. Ale léky jsem odmítla brát kvůli strachu o miminko. Bojuji s mými náladami proto celé těhotenství. Nejhorší je, že křičím a hádám se s rodiči, který se mnou bydli a jsou starý a někdy řeknou kravinu a ani nechtějí a nemůžou za to. Mě se to dotkne a rozjede se to a někdy ty nervy a dohady trvají třeba i dvě hodiny když se to rozjede. Pak mám strach o miminko jestli mu tím nemůžu ublížit, že v těch nervech zapominam i dychat, ale i o rodiče. Je mi pak blbě, tvrdne mi břicho a divoce buší srdce.Tohle vážně nechci ale jsou to zřejmě hormony a moje labilita dohromady. Pak si řeknem s rodiči hnusné věci a je to o to horší, že mě to pak žere a trápí a musím třeba to téma znovu otevřít a promluvit si o tom. Je to pro obě strany vysílující. A mám to tak i s mým partnerem, který teda se mnou nebydlí ale dává do kupy společné bydlení. Taky se s nim nemůžu normálně bavit, všechno mi vadí co řekne špatně a chytnem se. Proto se vydáme teď málo. Nevím co s tím dělat, snažím se to házet za hlavu, mávnout nad tím rukou, ale většinou když to nevyjádřím že mě to štve tak to ve mě zůstane a stejně to musím říct. Nedokážu se s tím vyrovnat. Prosím že tím nemůžu ublížit miminku to bych strašně nerada a vyčítala bych si to cely život, kdyby byl kvůli tomu nějak nemocný. Jsem zoufalá. Děkuju moc za jakoukoli odpověď. Majka

Dobry den, je mi 30 a jsem tehotna s pritelem, ktery ma svoji partnerku, kterou opustit nechce, coz jsem vedela. Dite jsem se rozhodla si i tak nechat. Pritel z toho nadseny nebyl, mohlo by to ohrozit jeho dosavadni zivot, ale na nasem vztahu nic menit nechce. Vzdy jsem vse zvladala naprosto s prehledem, ted ale asi vlivem hormonu kazdy den brecim. Nechci dite pripravit o otce a uz opravdu nevim co delat. Prosim o radu.

Dobrý den,
chápu Vaše pocity, které patrně nesjou pozitivní. S blížícím se porodem bývá časté, že se zintenzivňují pocity zranitelnosti, citlivosti, přemýšlení o budoucnosti...Chápu, že se nacházíte v situaci, kdy byste byla ráda za přítomnost Vašeho partnera, ale bohužel to asi moc neovlivníte. Je to jeho rozhodnutí.
Zkuste se na situaci podívat z jiné strany. Obklopte se rodinou, podporou Vaší maminky nebo sestry nebo kamarádky a dojděte takto posílená k porodu. Zkuste si svojí energii držet při sobě a ne jí ztrácet. Asi nezbyde nic jiného, než se se situací začít smiřovat a pouštět svoje strachy ven. Hodně mluvte na svoje miminko v bříšku, pište si třeba deník nebo choďte často do přírody. Soustřeďte se na porod svého miminka a po jeho narození se věci třeba trošku upraví...Hodně síly, Eva

Dobry den ,
Jsem v 10 tydnu tehotenstvi . Ikdyz neplanovane tak stastne ,ale jsem mladounka (20) ..ale s detmi jsem velmi rada . Muj pritel mam dve z prvniho manzelstvi , muj tata mensi dve deti ( nevlast.sourozenci) ale kdykoliv mam moznost jsem s nimi . Jsem proste rodinny typ :)
Ale.. Muj otec me opustil kdyz mi bylo osm let ,pak se nas vztah vyvijel podle toho jak mu to dovolila jeho pritelkyne ,neustale mi jako male holce delala v hlave zmatek ,byla zla apod... muj tata se dozvedel vzdy v prubehu let v cem vsem mu lze apod .. Je to mrcha ktera funguje na penizky . Muj tata neni rozhodne chudy .. My s moji mamkou jsme zily celou dobu sami , a skoro nic jsme nemeli takze
mame docela jine hodnoty . ( muj tata soudi lidi podle aut
,majetku...) Zdedila jsem byt po babicce ktera bohuzel odesla.. A po nejake dobe mi tata potom co jsem mu pujcila penizky rekl ze to zrekonstruhem koupelnu a kuchyn . Byla jsem nadsena a k tomu dodal ze jsem jeho dcera a chce abych to mela doma hezky... No uz je tomu pul rokuco zijuv rozkopanem byte .. Tata se k nicemu moc nema nestiha .. Jen me ve dverich serve jak je jeho zvykem a zase
jde .. Ale tex kdyz jsem tehotna jsem zoufala ze z 1 mesicni rekonstrukce je z toho pul roku a ja se doma jeste nemuzu ani umyt. Chci ale mluvit o necem jinem.. Pritel oznamil memu otci tehotenstvi . Ten dostal histerickej zachvat , pak vzteky plakal a pak rekl ze se ode mne distancuje a ze se ma pristi tyden zenit a ze se mu nic nerekne(o te svatbe jsem nemela poneti) .. Rval na moji namku kterou urazel a rikal ze dopadnu jako ona atak . Ja sveho otce miluju ale cely zivot me trapi a ja nikdy nemela odvahu mu cokoliv rict .. Ale ted me uz tak trapi ze nevim zdali by bylo dobre udelat co citim - rict mu vse nekompromisne konecne se branit ..abych si nepripadala tak na nic ...a zda je tohle chovani normalni. Diky za odpoved.

Dobrý den,
cítím z Vašeho psaní pocit bezmoci a strachu, nerespektování od Vašeho otce. Z Vašeho psaní nemohu dosti dobře celou situaci pochopit. Nicméně bych Vám ráda poradila, abyste se zkusila obrátit o podporu na svého partnera, s ním přeci čekáte své miminko a on bude součástí Vaší nové rodiny. Zkuste se od Vašeho otce více odpojit a postavit se na vlastní nohy. Jen tak nebudete závislá a zraňovaná. Zkuste si najít svojí porodní asistentku, která Vás bude těhotenstvím provázet. Např. na stránkách www.unipa.cz S pozdravem Eva

DOBRÝ DEN MÁM MALOU OTÁZKU.POSLEDNÍ MENZES JSEM MĚLA 9.9.16 A SEX JSEM MĚLA 15.9 A JIŽ UPLINUL TÝDEN.DO TÉHLE DOBY MI NIC NEBYLO A DNES MI ZAČALO BÝT BLBĚ NEVOLNOST TOČENÍ HLAVY A NECHUT K JÍDLU.CHTĚLA JSEM SE ZEPTAT JESTLI BYCH MOHLA BÝT TĚHOTNÁ JE MI 26 A JEŠTĚ NECHCI DĚTI DĚKUJI A PROSÍM ODPOVĚD CO NEJRYCHLEJI NA MŮJ MEJL
veve185@post.cz

Dobrý den,
známky, které popisujete, patří do známek nejistých. Chápu Vaše obavy, je možné, že i případné nevolnosti atd. jsou však právě od stresu a ne od těhotenství. Doporučila bych Vám však vyčkat do příchodu obvyklé menstruace. Zkuste vše pustit, nechat být, stejně s tím nyní již nic nemůžete udělat :-)

Dobrý den,je mi 43 let a jsem těhotná. Vždy jsem si miminko přála,ale nikdy jsem neměla partnera,který by si ho přál taky.Otěhotněla jsem neplánovaně s přítelem,který má svou rodinu,a vím,že ji nikdy neopustí. Jsem ve 26 tt,a trpím depresemi,které jsem mívala i před těhotenstvím,ale které jsem pomocí léků zvládala. Při zjištění,že jsem těhotná jsem je na radu lékaře asi během 3 týdnů vysadila. Nějakou dobu jsem to zvládala,ale pak to opět přišlo. Jsem stále smutná,nic mě netěší,z ničeho nemám radost,stále brečím,mám strach,ze všeho co musím,co bych měla udělat,zařídit atd. Nejsem schopna normálně fungovat. Když mám jít na nějakou kontrolu, je mi už několik dní dopředu špatně,někdy i zvracím. Beru už skoro 14 dní opět antidepresiva,ale ještě nezabrala a to mě ještě více ubíjí. Jsem na rizikovém t., bojim se sama vycházet ven, na procházku.Když je někdo se mnou,je to trochu lepší,jsem si jistější. Ale vždy není někdo po ruce. Jsem sice u rodičů,kteří jsou v důchodu,ale mají hospodářství, cca 5 km od bytu,tak nebývají přes den doma.
Chtěla bych být zase v pohodě,užívat si i drobných radostí, a těšit se,ale teď mi to připadá jako nemožná věc. Potřebuju být v pořádku já,abych zvládla i to malé a ostatní věci. Vím,že to chce čas,ale ten mi připadá jako největší nepřítel. Vím,že musím vydržet,ale to je to nejhorší,co mě ještě čeká.Je to už moc dlouhé,a zlepšení v nedohlednu.

Dobrý den paní Mattys,
děkuji Vám za důvěru, kterou vkládáte v tuto poradnu. Myslím si, podle toho, jak čtu Vaše sdělení, že bude nejlepší, když na svoje těhotenství nebudete po ženské stránce sama. Velice bych Vám doporučila kontaktovat nějakou soukromou - komunitní porodní asistentku, kterou můžete dohledat např. na stránkách www.unipa.cz - Unie porodních asistentek. Zde je mapa krajů a tam naleznete Vám nejbližší porodní asistentku. Pokud byste měla ráda i psychoterapeutickou péči, což v případě depresivního ladění moc doporučuji, zkuste vyhledat nějakého psychoterapeuta a docházet k němu. Mohu Vám doporučit paní Mgr. Ratislavovou, Ph.D., která je porodní asistentka a také se věnuje psychoterapeutickému poradenství. Je z Plzně.
Víte, těhotenství obecně představuje pro každou ženu velikou změnu a nejistotu, je dobré nebýt v tomto období sama. Dnes existují jemné metody a techniky (vycházející ze starých tradic), kterými se můžete otevřít, pouštět svoje strachy, přijmout svoje měnící se tělo, sblížit se s miminkem - aromaterapie, malování, jóga, prenatální komunikace. Ale nejvíce bych Vám doporučila právě kontakt s nějakou "svojí" porodní asistentkou, která Vás těhotenstvím provede, podpoří Vás u porodu i po porodu. Uvidíte, že cesta bude jemnější a příjemnější :-) Moc Vám držím palce, Eva

Dobrý deň, mám 35 rokov a čakám druhé dieťa s druhým partnerom. Po narodení prvého syna manžel začal naňho žiarliť, prejavila sa u neho maniodepresia (na ktorú odmietol brať lieky) a bol na mňa agresívny, až som bola nútená od neho odísť. Po nejakom čase som si našla terajšieho partnera, za ktorým som sa presťahovala cez pol republiky, aj kvôli tomu, že tu má dobrú prácu, ale brala som to asi aj ako únik pred dovtedajším životom. Počas prvého tehotenstva som bola šťastná, preto ma prekvapuje tá beznádej čo cítim teraz. Môj partner je veľmi seriózny a je naňho spoľah, v tomto smere nemôžem cítiť neistotu. Je však pragmatik, nerozumie tomu čo cítim a jeho obranou voči mojim náladám je ich ignorovanie. Čím sa viac tvári, že je všetko v poriadku, tým viac sa cítim sama a opustená. Napadajú ma myšlienky, že mu nechám syna, dcéru dám na adopciu a ujdem niekde ďaleko. Ja viem, že je to nezmysel, vždy sa z toho našťastie spamätám, svojho syna nadovšetko milujem a nedokázala by som ho opustiť, ale začínam mať zo svojich nápadov strach. Mám pocit, že som sa vždy doteraz vedela pozrieť na problémy zvrchu a triezvo ich vyhodnotiť. O to viac ma desí, keď neviem ovládať návaly neistoty a popritom mi partner na to nedáva ani nejaký vážny dôvod. O syna sa stará ukážkovo, má ho veľmi rád, vidí sa v ňom, mňa má tiež rád, aj keď nie je typ, ktorý ma len tak pobozká a objíme, čo mi veľmi chýba, ale viem, že ma ľúbi a ostatne som o tom vedela už predtým a bola s tým stotožnená, ako prejavuje lásku. Ďakujem

Dobrý den paní Vlaďa,
to, co píšete, se mi zdá jako přirozená reakce na vyšší potřebu projevení citu a lásky od Vašeho partnera. Píšete, že víte, že Vás partner miluje, ale že svoje city nedává moc najevo. Víte, těhotenství je vždycky (i když už je po několikáté) záležitost velmi citlivá, kdy se každá žena cítí zranitelná. Ženy se často stávají přirozeně i více citlivé a touží po silnějších důkazech lásky a pocitu bezpečí, protože poté se mohou uvolnit a prožívat naplno své těhotenství. Paní Vlaďa, důležité z mého pohledu je si toto uvědomit :-) Vše je normální :-) Zkuste si svoje pocity popsat, říci si, co Vám chybí, co by Vám udělalo radost a zkuste si o tom se svým partnerem promluvit. Důležité při tom je ho nějak do projevů lásky nemanipulovat, pak se to většinou mine účinkem. Někteří muži (ale i ženy) mají veliký problém říci své partnerce, že ji mají rádi, že ji milují, i když to tak opravdu je. Napadá mě, jestli neznáte knihu Pět jazyků lásky. Je tam nádherně vysvětleno, jak může láska promlouvat a vždycky to nemusí být slovy, ale třeba skutky (péčí o děti, domácnost) - velmi Vám ji doporučuji. Také Vám doporučuji hodně mluvit se svým nenarozeným miminkem, povídat si, zahrnout do komunikace i svého synka, uvidíte, že i zde se budete sytit pocitem lásky, bude to aktivní :-) Vždy je lepší být aktivní než v pasivní roli. Moc Vás zdravím a přeji krásné těhotenství. Když budete chtít, napište, jestli se něco změnilo... Eva

Dpbrý den, chtěla jsem Vás poprosit o radu. Jsem v 9tt, můj přítel je o deset let mladší a dítě jsme chtěli. Jenže, v poslední době se mi můj přítel začíná protivit, téměř ho nesnáším. Nedokážu to ovlinit. Navíc si odjel na dovolenou s kamarádama, a mě nechal samotnou, nějak se s tím nedokážu smířit. Prý to dělá pro mé dobro. Já bych stejně nejela, ale jde mi o to, že se tak rychle rozhod. Připadám si jak blázen. Myslíte si, že je to jen hormonama, že se to uklidí???
Ale na dítě se moc těší. Děkuju