Psychika ženy v těhotenství

Dobrý den,
děkuji za vaši odpověď. Vím že sem se s předčasným porodem ještě nesrovnala. Syn už je v pořádku, ale i když vím, že to nebyla má chyba, pořád si vyčítám, jak složitý vstup do života měl. V porodnici trávíte dlouhou dobu a připadáte si pouze jako stroj na kojení. O tom co vy píšete sem se snažila s partnerem skoro celé těhotenství. Být aktivná a domluvit se. Nenechat se ovlivnit rodinou, to je asi můj největší problém. Sem zvyklá být samostatná, ale pak vám švagrová oznámí že už vše naplánovala. Já budu v porodnici ona se bude starat o syna. Když bysme měli právo k tomu něco říct, ale vše se naplánovalo za nás. Přitom partner péči o syna zvládá i beze mě, nepotřebujeme její pomoc. KDyž si nevím rady o pomoc požádám, ale bohužel, syn měl takové problémy, které nikdo nezažil a tak nikdo z rodiny pomoci nedokázal.
Poslední měsíc furt řeší kdy přijedou, že by jim vyhovovalo aby se malé narodilo tak a tak. Za týden jinak. Připadám si jak kráva která čeká tele a nejlépe abych rodila na povel. Je to pro mě šílený stres, mám pocit, že nemám vůbec nárok na soukromí.
Chtěla sem jen klid a soukromí, jaké měla ona, bohužel.S tím, že tu švagrová bude bych se smířila když bych nebyla těhotná, ona totiž vždy celý dům obrátí vzhůru nohama. Teď sem prosila o klid, ale asi nejsme schopné se navzájem pochopit. Můj gynekolog mě chválí za každou kontrolu na kterou příjdu, vím jak to bylo vážné proto sem ráda za každý den, kdy se miminku ještě nechce na svět.
Se synem jsem hodně aktivní, partner se mi také snaží pomoct aspoň s jeho rodinou, ale i když o tom mluvím, snažím se toho nějak zbavit, je to spíše horší. Protože už to trvá takovou dobu, mám pocit,že už tím spíš přátele a rodinu jen obtěžuji. Také mi vadí, že jsem byla vychována tak, že za ženou v šestinedělí se nechodí, pokud si to nepřeje, za ženou téměř rodící už vůbec, a teď mi říkají, že to přeháním a dramatizuji. Švagrové sem řekla že je sobec, když ona má právo žít si podle svého ale rodina jejího bratra se musí i v takto důležité situaci přizpůsobovat. Bohužel, její postoj je takový že ona má pravdu, a já ze sebe dělám střed vesmíru. Já vím, že se tak chovám kvůli první zkušenosti, ale být ta situace obráceně, tak já se jí plně přizpůsobím.
Děkuji a mějte se pěkně.

Dobrý den, chtěla bych se vás zeptat, proč si připadám, že se mně úplně obrátilo myšlení v těhotenství,na miminko se těším, ale pořád mě přepadají různé úzkosti, strachy ze svých myšlenek, člověk si připadá jako jiná osoba, děkuji

Dobrý den paní Kristýno,
Vaše pocity jsou úplně normální. Je to dáno tím, že těhotenství znamená pro každou ženu velkou změnu. Změní se Vaše životní role, hodnoty a způsob života. Také se mění naše citlivost, emotivnost. Nemusíte se ničeho bát :-) Vše zvládnete. Z toho, co se nyní děje, můžete vidět, že potřebujete pro sebe prostor a čas o všech změnách přemýšlet. Na nic nespěchejte, uvidíte, že obavy nejstoty se rozplynou. Zkuste si svůj budoucí život představovat.
S pozdravem
Eva

Dobrý den,
ráda bych se vás zeptala, zda neznáte nějaké cvičení, meditaci, cokoli, co by mi pomohlo uklidnit se od stresu a připravit se psychicky na porod. Spíš než připravit, tak uklidnit. Můj problém je, že mé první těhotenství neprobíhalo dobře. Během dne sem musela přestat chodit do práce, lehnout do nemocnice. Pak mi dopadli špatně testy, syn se narodil o 7 týdnů dřív. Nikomu nepřeji, jaké to je když máte dítě v tomto stavu a to vím, že na tom nebyl úplně špatně. Nyní čekám druhé mimčo, už za měsíc, ale posledního půl roku řeším snachu, která bez ohledu na nás přijede na 14 dní na prázdniny se dvěma dětma těsně před porodem. Prosili sme, vysvětlovali, nabízeli sme varianty, ale oni už to měli naplánované rok dopředu. Přáli sme si jen klid a soukromí. Díky tomu že žijeme ve společném domě s rodiči mého partnera, tak nemám právo na klid? Švagrová o mě řekla, že se chovám tak že není nic důležitějšího než mé těhotenství. Ale po zkušenostech mám strach. Chtěli sme jen klid a místo toho je rodina rozhádaná, jestli má pravdu ta nebo ta. Existuje tedy něco, čím by se mi podařilo se uklidnit tak, aby sem se mohla soustředit pouze na porod? Chtěla sem to vyřešit a mít klid, ale každá máme asi jinak nastavené priority. Děkuji moc za vaši odpověď.

Dobrý den, žiju s přítelem asi rok. Minulý týden jsem dostudovala VŠ a zjistila jsem, že jsem těhotná. Za ten týden jsem asi pět dní probrečela. Jsem zmatená. Nevím, co mám dělat. Chtěla jsem si najít práci, začít žít, když budu mít příjem, který jsem v době studia měla nízký z brigád nebo úplně nulový. Na druhou stranu mám přítele, který chce rodinu jako já, jednou, miluje mě a udělá vše pro mé štěstí.Věk na dítě mám. Je mi 25. Přišlo to hrozne rychle. Nevím, co mám dělat. Byla bych 4 roky na mateřské, bez pomoci mých rodičů se neobejdeme. Mám hrozné stavy, až deprese. Prijde mi, že vše je pryč a já si zničila život. Je to normální u neplanovaneho těhotenství v tu nejnevhodnější dobu?

Dobrý den slečno Natiko,
chápu Vaše současné rozladění. Váš život protnula neplánovaná událost, která změní celý Váš život. Víte, těhotenství které je neplánované a přijde, musí tzv. uzrát. Náhled na tuto situaci prochází určitým vývojem. Je to proces. Nejdříve je to patrně reakce šoku a možného zděšení. Posléze tomu již tak býti nemusí. Každý svojí situaci vnímá jinak - záleží na rodinném a finančním zázemí, nesplněných životních touhách a snech. Je potřeba o všem hodně přemýšlet a zeptat se sebe sama, co touto situací nejen ztrácíte, ale i získáváte. To, že čekáte miminko neznamená, že Váš život skončil. Ano, bude jiný, ale neznamená to, že nebude nakonec takový, jaký chcete. Píšete, že máte milého přítele, zkuste to s ním také probrat. To, že jste nyní dokončila školu také neznamená, že již nikdy v kariéře svého povolání nebudete pokračovat. Vše záleží jen na Vás. Všechno jde :-) Slečno Natiko, dopřejte si odpočinek, přemýšlejte o věcech, které se nyní dějí. Nebuďte na vše sama, důvěřujte svému okolí, ale zároveň se nenechte nikam manipulovat. Pokud byste se necítila dobře a Vaše chmury přetrvávaly, obraťte se buď na nějakou soukromou porodní asistentku (www.unipa.cz) nebo na poradnu pro ženy a dívky (www.poradnaprozeny.eu). Posílám Vám hodně sil, ať má brzy vše svůj kladný konec :-)

Je tomu měsíc a já jsem upadla do ještě větších depresí a vážně zvažuji potrat. Vztah se mi pomalu rozpadá. Jsem agresivní, nesnáším své okolí a svůj život celkově. Přemýšlím nad sebevraždou.

Dobrý den slečno Natiko,
Váš stav je vážný a je třeba, abyste se nebála spojit s nějakým odborníkem, který Vás podpoří a pomůže Vám.
Pro začátek Vám nabízím své telefonní číslo 733 665 622 - můžete mě zkontaktovat kdykoli a společně nalezneme nějaké řešení. Je třeba, abyste na své pocity nezůstávala sama. Nebo můžete zavolat na linku krizové psychologické pomoci, která funguje non stop: 222 580 697.
Paní Natiko, Váš stav je vážný, musíte udělat první krok = zavolat o konkrétní pomoc. Toto je na Vás, jinak Vám nikdo pořádně pomoci nemůže, takto přes internet to není pro Vás efektivní.

Dobrý den, ráda bych Vám nejdříve poděkovala za tyto stránky a pomoc i podporu, kterou zde poskytujete. Jsem v 35. týdnu těhotenství a co nevidět mě čeká porod, čím více se blíží termín, tím více mi začíná docházet, co všechno se během těhotenství stalo. Místo abych se těšila, nemám v sobě ani kousek radostného očekáváni. Vše začalo už na začátku těhotenství, měla jsem patrnera o 14 let staršího s 2 odrostlými dětmi, všechno i náš vztah vypadal naprosto ideálně, rozuměli jsme si po všech stránkách, jen náš pohled na "rodinu" pokulhával. Od začátku jsem vyložila karty na stůl a i když to bylo těžké, řekla jsem mu, že chápu, pokud už další děti nechce, ale že já se jich prostě vzdát nemůžu, několikrát na toto téma proběhla dlouhá a únavná debata. Nakonec přítel "svolil", na večeři mi daroval dětské botičky s proslovem o své lásce a o tom, že miminko chce. Ani jsem to nečekala, ale otěhotněla jsem měsíc na to. V té chvíli se všechno změnilo, i já jsem pocítila obrovskou změnu v mém chování, ale to co začal předvádět můj přítel mě hodně mrzelo. Najednou mi začal všechno vyčítat, všechno jsem dělala špatně, a podle něj jsem si to všechno vynutila, že to vlastmě takhle nechtěl, ale co měl dělat, že to přišlo moc brzy a má zkažený zbytek života. Začal bývat v práci přes čas, chodit s kamarády několikrát týdně do hosdpody, vracel se pozdě k ránu, nebo vůbec. Říkala jsem si, že to chce čas, že se s tím musí srovnat, ale bohužel se to jen zhoršovalo. Jen jsme se hádali a já byla pořád na trní a smutná. V sedmém měsíci jsem od něj odešla, ale nestalo se to, co jsem čekala. Úleva nepřišla, už přes dva měsíce jsme od sebe a já se paradoxně cítím ještě hůř. Tolik jsem si přála úplnou rodinu a teď budu sama. Musím díky tomu opustit vše, co jsem budovala, protože si nebudu moct z mateřské dovolit platit svůj byt na hypotéku a uživit ještě sebe a dítě, proto se vracím k rodičům na vesnici, s matkou ovšem nemám příliš dobrý vztah a o to je to celé horší. Musím opustit svůj byt, práci, přátele... Všechno je špatně a přítel považuje svoje chování za normální. Neustále se lituje a naříká, že se s tím prostě neumí srovnat a vůbec mu nedochází co já a naše dítě. Potkáváme se, vozí mě k lékaři, poslal i peníze na výbavičku, dokonce chce k porodu, aspoň takto funguje, ale každé naše setkání mě traumatizuje, tolik bych chtěla, aby si to uvědomil a vytvořili jsme úplnou rodinu. Jemu by nejspíše vyhovovalo být tátou na poloviční úvazek, dělat si co chce a s kým chce a za námi se občas stavit, umlčet svědomí a zase se honem vrátit ke svobodnému životu. Moje pocity vůči miminku jsou už dlouho vesměs negativní, napadá mě, že to nezvládnu, ale že ani nechci, že kdyby nebylo,mohlo to být všechno jinak. Necítím nic pozitivního, občas jen strach, když se dlouho neozývá. Najednou si ve třiceti připadám nepřipravená. Byla jsem u psycholožky, ale ty "řeči", že je to normální, že se s rolí matky sžiju, že musím být silná, že už nebudu sama, že mě bude dítě potřebovat, že to zvládnu i bez partnera, že nejsem jediná... Nic z toho mi nepomáhá. Neumím se s tím smířit. Vím, že je to špatně a myšlenky, které mě napadají, by některé ženy odsoudily, ale já si nemůžu pomoct, mám pocit, že jsem o všechno přišla a čeká mě jen starost o dítě, bydlení, úsilí vyjít s matkou, malé finance... Jsem na dně a zoufalá a nikdo mé pocity neumí pochopit.

Dobrý den paní Janko,
Vaše situace není jednoduchá a opravdu se nedá vyřešit jednorázovým pohovorem. Plně chápu Vaše pocity zklamání a možná i bezradnosti a skepse. Těhotenství samo o sobě představuje velký životní zlom, ale Vás se v tomto okamžiku zesílila změna ještě v partnerství a nakonec musíte řešit i existenční záležitosti. Moc mě to mrzí, není to vůbec lehká situace. Zkuste si z toho vzít také něco pozitivního. Zjistíte svojí sílu, bude vědět, že se na sebe můžete spolehnout a že neuhýbáte před svým přesvědčením. Na to můžete být právem hrdá!
Paní Janko, z hlediska porodní asistentky vidím více problémů, které je třeba vyřešit, abyste mohla s nadějí poklidu vstoupit do porodu a nadále do mateřství. Rozhodně Vám nedoporučuji účas Vašeho partnera za této situace u porodu. Předpokládám, že by porod nemusel postupovat dobře, mohla byste se bát uvolnit se. Ideální by bylo nalézt nějakou dobrou duši, podporovatele Vás, který by Vám pomohl zažehnat pocity samoty a hořkosti z nadešlé situace a podpořil Vás. Paní Janko, je jendo takové dobré pravidlo, které říká, že nemá cenu se trápit věcmi, které nemůžete ovlivnit. Tak to je i s chováním Vašeho partnera. Nemá cenu se k němu snažit přibližovat, když Vám ubližuje chová se jen podle svých potřeb.
Nabízím Vám zdarma telefonickou konzultaci, budete-li mít o to zájem. Napište mi na email: LorenzovE@seznam.cz

Dobrý den, žiju s přítelem asi rok. Minulý týden jsem dostudovala VŠ a zjistila jsem, že jsem těhotná. Za ten týden jsem asi pět dní probrečela. Jsem zmatená. Nevím, co mám dělat. Chtěla jsem si najít práci, začít žít, když budu mít příjem, který jsem v době studia měla nízký z brigád nebo úplně nulový. Na druhou stranu mám přítele, který chce rodinu jako já, jednou, miluje mě a udělá vše pro mé štěstí.Věk na dítě mám. Je mi 25. Přišlo to hrozne rychle. Nevím, co mám dělat. Byla bych 4 roky na mateřské, bez pomoci mých rodičů se neobejdeme. Mám hrozné stavy, až deprese. Prijde mi, že vše je pryč a já si zničila život. Je to normální u neplanovaneho těhotenství v tu nejnevhodnější dobu?

Dobrý den,píšu tady jelikož si nevím rady a kdo jiný mi muže poradit,než jiná žena.Jsme s přítelkyní krátce a ona otěhotněla,vždycky si dítě přála,takže pro ni neskutečně krásný pocit.Pro mě samozřejmě taky.Dělám pro svou přítelkyni co jí na očích vidím,žiju jen pro ni a pro naše miminko.Ale zničeho nic mi řekla (je v 10 tydnu) ,že mě opouští,že ke mě nic necítí.Že si neco najde a postara se o sebe a že at se nebojím ,že dítě budu výdávat.Ale já bych rád prožíval ty chvíle těhotenství s ní,sledoval jak ji roste bříško,šel se podívat na ultrazvuk,být u porodu a společně dítě vychovat.Ona pořád říka ,že ma zmatky v hlavě,že neví co chce .Nevím co mám dělat.Myslíte,že je to vlivem těhotenství,ta ztráta citů?A že se to můlže zpravit?Jsem psychycky absolutně na dně.Je to moje první dítě a nechci o něj přijít.Kdybych byl nějaký grázl,co si neváží své ženy a kašle na ni,tak bych to pochopil ,ale za těchto okolnosti jsem absolutně bezradný.Prosím maminky poraďte.Děkuji

Dobrý den pane Davide,
možná se budete divit, ale nejste vůbec první muž, který tuto situaci popisuje, se kterým jsem se tady v poradně setkala. Na první pohled se zdá, že pro chování Vaší partnerky není možné vysvětlení... vždyť má z Vaší strany, na co si vzpomene. Jenže, musíme si uvědomit pár důležitých informací. Každá žena se těhotenstvím mění a ideální je, když se ponořuje více do sebe. To znamená, že se ptá sama sebe na svou budoucnost, hledá si správné místo pro sebe a miminko. Někdy je také uděláno mnoho radikálních kroků, které nemusí být na stálo. Může jít jen o dočasnou potřebu být sama, vše si rozmyslet. Uvědomte si, že těhotenstvím se mění ženě celý svět - jiný životní sty, jiné hodnoty, jiná životní role. Některé ženy potřebují více času a prostoru se s těmito změnami smířit a vůbec to není nic špatného. Však i pro muže těhotenství partnerky znamená emočně vypjaté chvíle. Pane Davide, možná jste svým příliš pečlivým a nadšeným chováním nevědomky partnerku stresoval. Ona potřebovala být sama, potřebovala čas si vše srovnat a díky Vašemu pozitivnímu naladění mohla cítit pocity viny za to, že se tak pozitivně, jako Vy, necítí. Zkuste její rozhodnutí respektovat, ale dejte jí na vědomí, že o ní a o miminko stojíte, ale že jí nebudete nikam tlačit. Jistě, že máte právo na pochopení a snad i vysvětlení celé situace, ale nyní je na prvním místě klid a pohoda Vaší partnerky. Držím Vám palce, ať vše ustojíte. S pozdravem, Eva

Dobrý den,tak mé nejhorší obavy se naplnili.Sbalila si věci a odstěhovala se k mamce.Jen mi napsala a řekla že tímto to všechno končí a že už je rozhodnutá a že své rozhodnutí nikdy nezmění,její mamka mi píše at ji necham byt at se stím smířím atd..Mám ted i spoustu jiných starostí a nevím co dělat,každy mi radí at ji hlavně nepíšu nevolám a nijak jinak ji nekontaktuji,myslite že maji pravdu?Zkusím to ,snad se mi ozve.Asi by bylo nejlepší smířit se stím že odešla a žít v naději ,že si snad uvědomí,že ji chybím.Ale ta představa,že se neozve mě uplně ničí .......

To mě moc mrzí. Dejte své přítelkyni čas, možná ho potřebuje. Napište jí třeba dopis, kde jí znovu potvrdíte svojí přízeň, ale zároveň jí dáte prostor. Chápu, že je to pro Vás hodně těžké, zvláště, když nevíte, proč se toto chování děje a můžete mít v sobě pocit zrady. Dejte si také čas vše zpracovat, přemýšlejte nad celou situací - nejen nad těhotenstvím, ale i nad vaším partnerstvím. Myslete také na sebe. S pozdravem, Eva

Děkuji

Tento příběh my připoměl jednu holku, co jsem dříve znala, která strašně chtěla miminko a pořád hledala nějakýho člověka, s kým by ho měla.
Našla si kluka, s kterým byla také krátce a vypadalo to, že jsou v pohodě zamilovaný a když se jima narodila holčička, tak do roka od něj odešla.....toho kluka znám, ten se na ně třásl, stejně jako tady pan David, ale ona prostě zžejmě jen chtěla dítě a být svobodná......pak si za rok si našla jiného chlapa, vzali se a jsou tet spolu.Nevím, možná jsou ženy, které hledají partnera jen pro početí a je fakt, že s někým musíte nejdříve chvíli žít aby ten druhý nato vůbec přistoupil....je to jediný případ s kterým jsem se ve svém okolí setkala, většinou jsem se setkala, že po krátkém vztahu a neplánovaném otěhotnění to ty dva stmelilo...tak nevím...ale paní Eva má pravdu, že jí nemáte kontaktovat....třeba jednou týdně,jak se jim daří, aby věděla že máte zájem....a neměl by jste se trápit a měl by jste začít znovu žít.....mě to přijde divný a moc tomu nevěřím, že se k vám vrátí a myslím, že čím víc o ní budete jevit zájem, tím víc jí to bude otravovat.
Každopádně rozhodout se musíte sám, jak to cítíte a vidíte, i tak vám moc držím palce do budoucna.

Dobrý den,
jsem těhulka 19tt, vdaná spokojená ve vztahu, mám syna 6 let (ze vztahu kde jsem později byla 3 roky sama).. Moc jsem si chtěla další vytoužené miminko užívat, ale po nevolnostech mě stále trápí jen pláč, z důvodů jako je např nedostatek sexu ze strany partnera (přijdu si jako kobylka a to máme styk jednou do týdne). Nevím zda mu vadí, že jsem přibrala, nebo se bojí kvůli miminku ale když o tom chci mluvit jen mě okřikne, že se n ic neděje, že z toho nadělám a je to normální... Mě to moc nepřidává, protože si přijdu nechtěná, nežádoucí (to, že mi nejde oblečení mi taky napřidává) a pak je tu ta stránka s těhotenstvím jako taková.. Myslela jsem, že to tentokrát budu s někým prožívat, kdo mi bude sahat na bříško a ne být na mě zlý až nakonec zmizí uplně.. nechce mi na břicho sahat, prý až bude už tak v osmém měsíci živější... Jsem doma, moc přátel tu nemám a pořád se jen upírám k myšlenkám na to, proč to tak je... Nevím jestli jsem paranoidní, nebo to tak je normální, muž je jinak hodný, pomáhá, snaží se, ale nikdy nijak neprojevoval city a mě ted zoufale chybí slyšet mám tě rád nebo ten dotek... Myslíte, že je vše v pořádku? Děkuji

Ahoj Anet...já jsem v 9 týdnu a jsem také ve spokojeném vztahu a taky mám malinko problém s tím, že mě přítel nechce moc mačkat, kvůli miminku.Je tedy pravda že jsem po plastice dělohy a po druhém imělém oplodnění, tak naše 8letá cesta za miminkem je vysněná a nebyla lehká...sex už jsme neměli 3 měsíce, protože my to zdravotní stav nedovoluje.
Samozřejmě my to chybí, až mám kolikrát takový sny...))....
Jen chci říct, aby jsis z toho nic nedělala a nesmíš nad tím přemýšlet, aby bylo miminko v pořádku.Já věřím, že tvůj muž se těší stejně jako ty, akorát se prostě bojí, aby tě někde špatně nezmáčkl, nebo nezatlačil a to, že říká, že si na bříško sáhne až budeš třeba v 8 měsíci ber jako velice pozitivní a v podstatě znamení, že tě pořád miluje a že je vše v pořádku:-)
Je fakt, že těhotné ženy jsou vlivem hormonů a těmi změnani kolikrát náladové a dost citlivé.
A pokud nikdy nějak neprojevoval city, tak nemůžeš tet od něj čekat zázraky, taky neví co se děje.
No a jestli tě to až moc trápí, tak já myslím, že není vůbec špatný, aby jste si o tom spolu promluvili..skus mu jít třeba naproti..zeptej se ho, ty se bojíš, že miminku nebo mě ublížíš? Skus mu vysvětlit, že podle doktora sex můžete mít, že je miminko zavřené v děloze, která je za pochvou a že se nemusí bát, že i na tohle příroda myslela.
Já si fakt myslím, že se jen bojí, jako ten můj...ale jak jsem psala, u nás je veliká opatrnost skutečně na míste a co se týče sexu, kdo ví, jestli nebude až po 6nedělí....ale i tak jsme šťastný a to ře se k tobě ten druhý přitulí a obejme tě(i když opravdu opatrně) je k nezaplacení.
Ber to Anet s humorem, ať máš veselé miminko a ničeho se neboj, všechno bude v pořádku.Držím palečky,pa

Dobrý den, potřebovala bych nějak poradit, nebo se alespoň vypsat. V létě jsem skončila školu a 3měsíce pracovala (to byl přítel spokojený), ale pak jsem to vzdala, protože jsem z práce na helpdesku byla vynervovaná (pořád volali naštvaní lidi a člověk dostával kartáč za vadné zboží) a každý den už se mi dělalo blbě při pomyšlení, že zase zvednu telefon. Pak jsem byla měsíc na UP a 4 měsíce jsem dělala na půl úvazku v kavárně a do toho se snažila rozjet nějaké učení (jsem vystudovaná lektorka), ale i s půl úvazkem, jsem si nenašla moc času, což mi přítel vyčítal. Teď jsem znovu na UP a učení se snažím rozjet, ale zatím mám jen jednoho člověka, což je málo. Do toho jsem zjistila, že jsem těhotná a je mi pořád špatně, takže aktivní možný čas je minimální. Přítel mi pořád předhazuje, že nic nevydělám, že mě živí a je vše na něm. Ano, já to chápu, že to nemá lehké, ale já se snažím, to nějak rozjet, bohužel se mi nedaří a navíc mám pořád strach, že když lidé přijdou, že budou nespokojení a že nebudu dost dobrá lektorka. Vůbec si nedokážu těhotenství užít, spíš si říkám, že bych byla nejraděj, kdybych vůbec nebyla a raděj umřela, strašně moc si kolikrát přeju umřít a mít klid. přítel mi říká, že se furt lituju a že nemám nad věcma přemýšlet a raděj něco dělat, ne furt brečet. Ale já brečím jenom proto, že mi furt něco vyčítá. On se pak tváří ublíženě, že z něho já dělám špatného a přitom on se o mě stará a na mimi se těší. Ale já si připadám, jak v bludnéém kruhu, protože mě nikdo nezaměstná, prtože to na mě bude za chvilku vidět, což on považuje za výmluvy. A bojím se, že mi celou mateřskou bude podstrkovat, ať začnu zase učit a máme nějaký přivýdělek a ať něco dělám (rozšiřuju si obzory), protože co budu dělat po mateřské, když nemám žádnou praxi. Mám strach, že se furt budu děsit toho, co ještě musím a co bych měla a nikdy nebudu mít klid. Omlouvám se za délku, ale už mám všeho dost a vážně bych chtěla mít od všeho pokoj.