Psychika ženy v těhotenství

dekuju za odpoved

Ahoj, letos koluje po internetu a mezi lidma nová forma přivýdělku, ideální na zimu, když je večer hodinka dvě času :) Sama si takto vydělávám už od ledna a fakt mě to nadchlo! Miliony z toho sice nejsou, ale dokud to jde, tak se mi hodí každá snadno vydělaná kacka :) Kdyžtak mrkněte na www.Cervena-Cerna.cz

Míšo dobry den, kdyz si tak ctu to vase trapeni, myslim, ze ten vas kluk by si mel dupnout a to driv, nez bude pozde. Tim, ze slecnu posloucha,jak ona piska, si jen zadelava na prisernou budoucnost sebe i ditete. Jake mel predchozi vztahy? Mel nejake? Slecna je ocividne rozmazlena a nezazila pevnou ruku, nevi co je slusne vychovani a muze to byt treba jen tim, ze se ji maminka snazila vynahradit ztratu otce.
Pokud dobre rozumim, tak nema zadny prijem, je to tak? Je tedy financne zavislana vasem synovi. Je tedy ted na nem, aby rekl ne neprijedu, ne nekoupim! Sama jsem tehotna a byt nevdecna za veciciky pro miminko, ktere by tatinek s laskou kupil, to uz je do nebe volajici rozcapenost.
At ji prestane poslouchat, par dnu se ji treba neozve, vyjede si nekam skamarady, at proste predstira nezjem!
Ona dostane strach, ze o nej prijde, vzdyt kdo by se o ni staral. Ale musi byt ten vas kluk rozhodnuty se situci neco udelat a byt presedcivy. Musi si zacit vazit sam sebe a postavit se ji a dat najevo, ze je chlap a ne pejsek, ktery skace jak ona piska. Podle me je to v jeho rukach a rozhodne by mel zacit konat ted. Z toho co tu, vy jste tez hodna zena, uz pro zkusenosti ze zivota. Co vas muz, nemel by padnejsi ruku, ze by synovi pomohl,neporadil? Nebo nejaky kamarad, chce to proste zasah chlapa, to co slecna nezna. Kdyz ji nechate pokracovat, bude tezka cesta zpet. Drzim vam moc palce! Veronika

Veroniko a Evičko , děkuji Vám moc za odpověď . To potřebuji někomu se vyzpovídat . Syn o tom neví , ale asi mu to dám přečíst . Syn se tím trápí a řekl jí , že jí nic vozit nebude , že to sice koupil (vitamíny atd. ), ale ať si pro to zajede sama nebo ať si někoho pošle . Stále jen dokola si něco vymýšlí ...on řekl to a tamto.. samé blbosti. Řekla jsem jí , že by měli být spolu a prožívat mateřství spolu..., ale ona mi odpověděla , že nepotřebuje slyšet moje názory. A že když jí do toho budeme tlačit , tak nepůjde k synovi vůbec . Žádný příjem nemá , ale řekla že od nás nic nepotřebuje , jelikož její maminka ( která má ženatého přítele ) jí všechno koupí . Řekla jsem jí že bych jim chtěla koupit kočárek a zařídit pokojíček , ale stále nevím .. kdy a jak to udělat , když ona je u své maminky a bez ní něco kupovat , aby potom řekla ne to já nechci .. ? Závislá je tedy na mamince a se synem byla třikrát na dovolené u moře ..kupoval jí hezké dárky a ona mu řekla že jí nic moc nekoupil.., tak na to jí syn řekl , že tedy už nekoupí a hodně ho to mrzelo . Já sama jsem 32 let vdaná a ona mi řekne , že není zvědavá na mé názory . Já bych samozřejmě chtěla , aby vše fungovalo . Nakonec , řekne že za všechno může syn. Obrátí to . Ptal se jí zda už má pohyby a ona mu neodpověděla . Jen mu stále vyčítá , že jí neposlouchá a že není hodný . Manžel se synem mluvil a řekl mu , že by takovou nikdy nechtěl , ať se na ní vykašle . Jenže můj syn je lítostivý a nedokáže se na ní zcela vykašlat . Ale to její chování ..je rozmazlená , neumí poděkovat , myslí si že je vše samozřejmé a myslím si že syna asi tak ráda nemá .. děkuji Vám moc za odpověď ..Michaela

Dobrý den , proítám si Vaše rady a také to četl syn , ano řídil se podle toho co jste radila . Ale stále zůstávala jeho přítelkyně u své maminky . A samožřejmě , že přišla k synovi , jen když se museli už nakupovat věcičky na miminko . Dva dny byla u syna a potom , že musí do nemocnice , protože miminko neroste , syn jí každý den navštěvoval , nosil jí jídlo , které jsem pro ní uvařila a nakoupili jsme ovoce atd. V nemocnici mu potom řekla , že neví a že asi k synovi nepůjde s miminkem a že pošle svojí maminku pro věcičky na miminko...syn jí na to řekl , že žadné věcičky (u maminky má už skoro vše )-myslela ..kolébku a ještě pár věciček . nedostane a že to nechá u sebe doma , jelikož dítě bude také občas u něho a ať si teda kolébku koupí . Teď předchvíli odvvezl syn přitelkyni opět do nemocnice a zřejmě asi bude každou chvilí rodit . Mám smíšené pocity , nevím jak se chovat , jestli půjde k synovi s miminkem nebo k své mamince kde budou v jedné místnosti tři lidé . Nebo půjde k synovi , na týden , a potom stejně půjde k mamince . Na vnouče se těším , ale zárověň se bojím , o syna i vnouče . Jak to bude dál nevím .

Dobrý den paní Michaelo,
upřímně řečeno, nevím, co Vám mám poradit. Je to těžká věc. Zkuste být tolerantní a neztrácet optimismus, že si snacha najde cestu k Vašemu synovi a utvoří spolu novou rodinu. Zkuste je v tomto podpořit a dát jim k tomu podmínky. Rozhodnout se pro to musí Vaše snacha, ta má poslední slova.
Eva

Dobrý den paní Evičko , je to těžká věc. Pokusím se o tom moc nepřemýšlet .
Prostě jak si to udělají , respektive můj syn , tak to bude mít . Dítě je už na světě . Je krásný , zdraví . Jsem asi dost citlivá a taková , když se děti trápí , tak to s nimi moc prožívám . Jinak děkuji moc . Michaela

Dobrý den!

Chtěla bych se zeptat na věc, co mě dost trápí - jsem těhotná, 36tt a už tak měsíc jsem přehnaně agresivní a sprostá vůči partnerovi, který si to kolikrát ani nezaslouží...Nejsem schopná se ovládnout, i když vím, že na něj "ječím" a jsem sprostá neprávem...Dá se s tím něco dělat? A změní se tento stav, až nebudu těhotná? Nikdy jsem takové problémy neměla...Děkuji

Dobrý den, omlouvám se, že na Vašem webu žádám o radu, ale už vlastně nevím, co si počít. Po poměrně krátkém ale intenzivním vztahu, kdy jsme se s partnerkou milovala a smáli, život byl krásný, tak přišlo zjištění, že jsme těhotní. Já měl velikou radost, ona zdálo se že také. Jenže asi po týdnu se jí začalo dělat špatně, bolela jí hlava, prostě začátek těhotenství, hormonální bouře. A nastal obrat o 180 stupňů, nenechala na sebe skoro ani sáhnout, vše jsem dělal špatně, začalo jí vadit skoro všechno, a asi nejvíc já. Mě to moc zaskočilo, a tak jsem na ní začal tlačit, prostě jsem nechápal ten obrat. Chtěl jsem intimnosti, dotyky, ale čím víc jsem tlačil, tím to bylo horší. Přišla první hádka, pak druhá, a pak jsem už nechtěl hádky, tak jsem ubral, ale výčitky zůstaly. Teď když tady čtu některé příspěvky, tak bych si nejraději nafackoval. Moc jí miluji. Pak už vymizely veškeré úsměvy, já jí chtěl pomoci, ale ona odmítala. Pak mi řekla že si to těhotenství neuvědomuje, že jí jen špatně, a že neví co dál. Já se snažil, ale o co víc jsem se snažil, tím to bylo horší. Takže následovalo to, co jsem nečekal, napsala ať už za ní nechodím, že radši bude sama, že není k ničemu, a že mi to ani nemůže říct do očí. Napsal jsem jí bez výčitek co k ní cítím, jak si jí vážím a odpověď nepřichází. Mám to nechat nějaký čas být, nebo za ní zajet a vysvětlit si to z očí do očí. Nic jí nechci vyčítat, jen si myslím, že to těhotenství je nás obou, ikdyž ta nejtěžší část je na ní. Nemá to jednoduché, a my muži někdy nechápeme, co se ve Vás odehrává. Jenže promluvit si o tom odmítala, je hodně uzavřená do sebe. Děkuji

Dobrý den pane Martine, vůbec se neomlouvejte, že žádáte o radu. Jsme tu pro vás.
Z Vašeho příspěvku chápu, že se v nynější chvíli trápíte ve vztahu se svojí partnerkou. Možná už jste v některých příspěvcích zjistil, že partnerský vztah doznává v těhotenství velkých proměn. Každá těhotná žena reaguje na zprávu o svém těhotenství jinak a příliš ani nezáleží zda těhotenství plánovala či nikoli. Téměř vždy se u žen objeví tzv. ambivalentní pocity (obojaké) - kladné i záporné. Jsou jakýmsi příznakem zvažování co těhotenství ženě přinese a co jí vezme. Tomu se neubrání žádná žena. Každá žena je jiná a proto potřebuje jiné podmínky k tomu, aby se s těhotenstvím sžila, adaptovala se na něj.
Vaše partnerka zřejmě potřebovala více osobního prostoru, ponechání si intimity a volnosti. Potřebovala se do sebe ponořit a ujasnit si své představy a pocity. Vy tím, že jste na ní naléhal, ač jste to myslel dobře, jste jí mohl vyděsit. Tím myslím to, že žena mohla "zpanikařit" a potřebovala se od Vás oddálit. Potřebovala se stáhnout do prostoru, kde bude mít klid a kde na ní nikdo nebude nijak tlačit. Bylo potřeba se vzájemně vyladit, sjednotit se.
Já vím, že to je těžké. Pokud někdo dává najevo svojí radost z těhotenství a druhý to zatím tak nevnímá, nemusí mu to být příjemné.
Toto je můj názor, ale ve vašem vztahu mohly hrát roli i jiné okolnosti.
Pane Martine, zkuste nyní velmi citlivě s respektováním potřeb Vaší parnterky za ženou zajít a zkusit si o všem promluvit. Vyslechněte její potřeby a přání, opravdu je respektujte. Sdělte také svoje potřeby a přání. Řekněte partnerce, že tu jste pro ní.
Chápu, že se v nás ženách je občas těžké vyznat, ale nevzdávejte to :-) Každé chování má svojí příčinu.
S pozdravem
Eva

Děkuji za milou odpověď, mezitím jsem si věci uvědomil a zkoušel to napravit. Nejdříve v elektronické podobě (maily), a to bohužel nefungovalo, ikdyž jsem jí vše vysvětlil, podpořil.....nakonec mi napsala, že ke mě už nic necítí, a že naše miminko bude raději vychovávat sama. A ať se ho vzdám. To mě asi konečně probudilo, sedl jsem do auta a jel za ní. Ani nebyla překvapená, prostě tím zase překvapila ona mě. Promluvili jsme si, a ona mi řekla, že nevěří že ji miluji, že miluji jen to miminko. A že nechce mít rodinu jen proto, že dítě mám rád. Její rodiče spolu zůstali jen kvůli dětem, bez lásky a proto asi její obavy má nastaveny z dětství. Nevím, jestli ona miluje mě, a ikdyž tvrdí že ne, nemyslím si to. Často mi říká pravý opak toho co chce, asi mě zkouší. Nebo co naopak nechce, a pak je ráda, že to udělám. Je to zlatíčko. :-).Takže jsme se nakonec domluvili, že se budeme přechodnou dobu 1-2 měsíce vídat, resp. spolu trávit veškerý volný čas, a ona se pak rozhodne, co dál. Nevím, jestli je to správné, ale je to podle mého vstřícný krok. Trošku mám strach, že když budu moc hodný a ohleduplný tak jí to odradí, na druhou stranu být netečný také nejde. Miminko stále necítí, je hodně negativní, a já bych zase hladil její bříško....tak mi držte palce, a nějaký názor také přivítám. Děkuji

Pane Martine,
držím Vám palce a věřím, že se s partnerkou sladíte :-) Chce to velkou míru tolerance, respektu a také dobré komunikace :-)
Eva

Dobrý den paní Martino,
těhotenství představuje opravdu velkou životní změnu. Není to dáno jen hormonálně, ale i tím, že se Vám proměňuje celý Váš dosavadní život. Je to velmi intenzivní emoční období.
Proto je velmi důležité umět si přiznat své emoce a pracovat s nimi. Mohou se Vás zhostit i emoce, které jste nečekala a ke kterým nevíte, jak se postavit. Zkuste nechat své emoce proudit, uvolnit je, ať jsou jakékoli. Dopřávejte si pro sebe hodně času, meditujte a relaxujte. Zkrátka zkuste se spojit se svým nitrem a se svými pocity a tužbami.
Myslím si, že Vaše agresivnější výpady vůči partnerovi mohou souviset právě s tím, že se ve vás kumulují pocity a potřeby a jednou za čas prostě tyto musí ven. Také to může být rozdílným očekáváním od partnera - něco od něho očekáváte a on to neplní. Jenže on nemusí ani tušit, co byste si přála. Partnerský vztah je hodně ovlivněn vzájemnou komunikací. Musíte mu říci, co potřebujete, o čem přemýšlíte, co Vás trápí. Ano, změny chování jsou do určité míry dány i hormonálně, ale není to způsobeno jen tím.
Paní Martino, zkuste se opravdu spojit se svým nitrem, uvědomte si své potřeby, přání a více komunikujte se svým partnerem.
S pozdravem
Eva

Dobrý den, chtěla bych se zeptat na nestranný názor. Jsem těhotná, 25.týden. Každý den dojíždim do práce 15 km, mám teď horší reflexy při řízení auta, kterým jezdím sama každý den. V práci mě to dost unavuje, stresové prostředí. Mám už jít teď na neschopenku nebo pracovat až do konce? Případně co říct gynekologoi, aby napsal neschopenku. Děkuji.

Dobrý den paní Jano,
pokud se cítíte ve stresu a ne úplně fit, máte plné právo to sdělit svému ošetřujícímu gynekologovi. Nemusíte se ničeho bát. Společně se pak můžete domluvit jestli je vhodné dále pokračovat v zaměstnání.
Na druhou stranu je však také dobré si ponechat určitou aktivitu, abyste byla ve fyzické kondici

Ahojky,vždycky jsem si říkala jak to bude pěkný až budu jednou těhotná a budu čekat svoje první miminko..... Jak si to budu užívat a jak se budu těšit........ Protože všichni říkají jak je to krásný,jak to měli nejlepší období a jak si to užily....
Jsem ve 14tt a abych byla upřímná,tak těhotenství je pro mě zatím to nejhorší období co jsem kdy v životě zažila.....Muj vztah s přítelem je na bodu mrazu,jen se hádame. a když už se nehádáme,tak ležím v neskutečných migrénách,který trvají třeba 5 dní v kuse.... Je to prostě šílený... Ted už vím že nikdy víc těhotná nebudu!!!!
Vím že mě ted tady všichni odsoudíte,ale ja se na to dítě ani netěším..... Je mi 27 a myslím že nejsem připravená. Mam pocit že mít děti mi není souzený..... Nevím co se bude dít až se narodí :-(
Měla jste některá z vás taky takový pocity,nebo stavy??? Prosím o radu.... :-(

Jessi, z Vašeho psaní chápu, že na mateřství nejste moc připravená a že Vám bude chvilku trvat, než se s touto rolí ztotožníte. Být matkou není pro každého tak automatické, jak se zdá. Myslím si, že byste si o svých pocitech měla s někým promluvit - s nějakou kamarádkou, jinou těhotnou ženou nebo porodní asistentkou. Vaše pocity nejistoty a dokonce negativní emoce k těhotenství také patří. Buďte na sebe mírnější, nechtějte po sobě změnu hned. Dopřejte si odpočinek a o všem přemýšlejte. Čeho se nejvíce bojíte? Zkuste si představit samu sebe jako matku. Není to lehké, ale jde to. Paní Jessi, myslím si, že by to chtělo osobní konzulatci, takto přes počítač Vám nemohu více poradit. Doporučím Vám podívat se na mapu www.unipa.cz, kde naleznete mapu porodních asistentek po celé ČR, zkuste nějakou oslovit a ta Vám pomůže. Pokud budete potřebovat psychologickou pomoc, oslovte bezevšeho mojí kolegyni Elišku Kodyšovou - kontakt viz "o autorkách". Přeji Vám vše dobré, Eva

Ahoj Jessi, prožívala jsem ty samé pocity. Nechápala jsem, jak někdo může říkat, že těhotenství je nejkrásnější období v životě. Nesouhlasím s tím, když se někde říká a píše, že těhotná žena zažívá pocity štěstí, vyrovnanosti a podobné nesmysly. Pro mě byl první trimestr obdobím zoufalství, beznaděje, smutku, deprese, neměla jsem na nic náladu, nic mě nebavilo, často jsem brečela. Jsem teď v 35 tt a moje pocity se změnily k lepšímu teprve nedávno. Až donedávna jsem se na miminko netěšila, nijak se na něho nechystala, nepřipravovala žádné oblečení, prostě mě to "nebralo", neměla jsem žádné představy, co bude, až se narodí. A není to tím, že by jsme miminko s partnerem nechtěli! Chtěli jsme ho, ale nečekali jsme, že to přijde tak rychle, bez nějakého delšího snažení. A mě to najednou zaskočilo. Ve svých 38 letech - poprvé těhotná - jsem se cítila na mimino naprosto nepřipravená! Nikomu jsem to ani nemohla říct, těžko by to někdo chápal. Pořád ty otázky jako - těšíš se?... a nadšené ženy, že to musí být krásné atd. Blbost. Netěšila jsem se a nebylo to krásné. Pořád jsem ale věřila, že do konce těhotenství nebo nejpozději, až se narodí, tak se to změní. Říkala jsem si, že přece nejsem tak necitlivá, že až se narodí, aby mě to nechalo chladnou. Změnilo se to ve 30 tt, kdy jsme byli s partnerem na posledním velkém ultrazvuku, a já tam uviděla obličejíček našeho miminka. Byl tak krásný! Vypadal už úplně jak narozené miminko, zíval, vyplazoval na nás jazýček, protahoval se. Dost mě to vzalo, když jsem viděla, že v tom svém břiše mám opravdu takové už vyspělé miminko, které na mě spoléhá. Musím říct, že teď už se těším. A už jsem si konečně začala chystat i výbavičku pro něho (je to kluk). Takže věř tomu, že se to časem změní, ty Tvé pocity. Asi to je potřeba nějak přečkat, vydržet. Mě osobně nic moc nepomáhalo:-( Jedině snad, že jsem po příchodu z práce si zalezla do postele a četla si a hodně spala. Jediný spánek mě docela bavil:-) Držím moc pěsti, vím, co prožíváš!

Jessi, vydrž! Strašně moc se v tobě teď děje, mozek Ti produkuje takový koktejl hormonů, že málo která z nás to zvládá s úsměvm.. ony na to potom ty maminky zapomínají, ale i já stejně jako Mag první měsíce probračela... a ani teď mi není vždycky veselo. Vlastně jediné co mě baví je číst si a zapomenout na svět kolem, ale věřím, že se to zlepší.. A že taky zapomeneme, až si poprvé miminko pochováme. :-)

ahojkyJessi, naprosto tě chápu.Mě je sice 29 let, ale prožívám něco podobného co ty.Sice se s přítelem nehádáme, protože to jsme nedělali nikdy, ale naprosto ochladl co jsem těhotná.sotva mi dá pusu když přijde z práce, ani mě neobejme a to dělal celkem pravidelně.Myslím že to je proto, že chlapi se prostě bojí,nevědí do čeho jdou.No jo, jenže většina ženských prožívá to samí,ale to už si ty naši chlapi neuvědomují.jsou to trochu sobci.Mysli na své dítě,říká se, že jak se to narodí chlapi zjihnou a změní se.tak zkus tomu věřit.držím palce a přeju hodně štěstí a hezké těhotenství.