Psychika ženy v těhotenství

Veroniko a Evičko , děkuji Vám moc za odpověď . To potřebuji někomu se vyzpovídat . Syn o tom neví , ale asi mu to dám přečíst . Syn se tím trápí a řekl jí , že jí nic vozit nebude , že to sice koupil (vitamíny atd. ), ale ať si pro to zajede sama nebo ať si někoho pošle . Stále jen dokola si něco vymýšlí ...on řekl to a tamto.. samé blbosti. Řekla jsem jí , že by měli být spolu a prožívat mateřství spolu..., ale ona mi odpověděla , že nepotřebuje slyšet moje názory. A že když jí do toho budeme tlačit , tak nepůjde k synovi vůbec . Žádný příjem nemá , ale řekla že od nás nic nepotřebuje , jelikož její maminka ( která má ženatého přítele ) jí všechno koupí . Řekla jsem jí že bych jim chtěla koupit kočárek a zařídit pokojíček , ale stále nevím .. kdy a jak to udělat , když ona je u své maminky a bez ní něco kupovat , aby potom řekla ne to já nechci .. ? Závislá je tedy na mamince a se synem byla třikrát na dovolené u moře ..kupoval jí hezké dárky a ona mu řekla že jí nic moc nekoupil.., tak na to jí syn řekl , že tedy už nekoupí a hodně ho to mrzelo . Já sama jsem 32 let vdaná a ona mi řekne , že není zvědavá na mé názory . Já bych samozřejmě chtěla , aby vše fungovalo . Nakonec , řekne že za všechno může syn. Obrátí to . Ptal se jí zda už má pohyby a ona mu neodpověděla . Jen mu stále vyčítá , že jí neposlouchá a že není hodný . Manžel se synem mluvil a řekl mu , že by takovou nikdy nechtěl , ať se na ní vykašle . Jenže můj syn je lítostivý a nedokáže se na ní zcela vykašlat . Ale to její chování ..je rozmazlená , neumí poděkovat , myslí si že je vše samozřejmé a myslím si že syna asi tak ráda nemá .. děkuji Vám moc za odpověď ..Michaela

Dobrý den , proítám si Vaše rady a také to četl syn , ano řídil se podle toho co jste radila . Ale stále zůstávala jeho přítelkyně u své maminky . A samožřejmě , že přišla k synovi , jen když se museli už nakupovat věcičky na miminko . Dva dny byla u syna a potom , že musí do nemocnice , protože miminko neroste , syn jí každý den navštěvoval , nosil jí jídlo , které jsem pro ní uvařila a nakoupili jsme ovoce atd. V nemocnici mu potom řekla , že neví a že asi k synovi nepůjde s miminkem a že pošle svojí maminku pro věcičky na miminko...syn jí na to řekl , že žadné věcičky (u maminky má už skoro vše )-myslela ..kolébku a ještě pár věciček . nedostane a že to nechá u sebe doma , jelikož dítě bude také občas u něho a ať si teda kolébku koupí . Teď předchvíli odvvezl syn přitelkyni opět do nemocnice a zřejmě asi bude každou chvilí rodit . Mám smíšené pocity , nevím jak se chovat , jestli půjde k synovi s miminkem nebo k své mamince kde budou v jedné místnosti tři lidé . Nebo půjde k synovi , na týden , a potom stejně půjde k mamince . Na vnouče se těším , ale zárověň se bojím , o syna i vnouče . Jak to bude dál nevím .

Dobrý den paní Michaelo,
upřímně řečeno, nevím, co Vám mám poradit. Je to těžká věc. Zkuste být tolerantní a neztrácet optimismus, že si snacha najde cestu k Vašemu synovi a utvoří spolu novou rodinu. Zkuste je v tomto podpořit a dát jim k tomu podmínky. Rozhodnout se pro to musí Vaše snacha, ta má poslední slova.
Eva

Dobrý den paní Evičko , je to těžká věc. Pokusím se o tom moc nepřemýšlet .
Prostě jak si to udělají , respektive můj syn , tak to bude mít . Dítě je už na světě . Je krásný , zdraví . Jsem asi dost citlivá a taková , když se děti trápí , tak to s nimi moc prožívám . Jinak děkuji moc . Michaela

Dobrý den!

Chtěla bych se zeptat na věc, co mě dost trápí - jsem těhotná, 36tt a už tak měsíc jsem přehnaně agresivní a sprostá vůči partnerovi, který si to kolikrát ani nezaslouží...Nejsem schopná se ovládnout, i když vím, že na něj "ječím" a jsem sprostá neprávem...Dá se s tím něco dělat? A změní se tento stav, až nebudu těhotná? Nikdy jsem takové problémy neměla...Děkuji

Dobrý den, omlouvám se, že na Vašem webu žádám o radu, ale už vlastně nevím, co si počít. Po poměrně krátkém ale intenzivním vztahu, kdy jsme se s partnerkou milovala a smáli, život byl krásný, tak přišlo zjištění, že jsme těhotní. Já měl velikou radost, ona zdálo se že také. Jenže asi po týdnu se jí začalo dělat špatně, bolela jí hlava, prostě začátek těhotenství, hormonální bouře. A nastal obrat o 180 stupňů, nenechala na sebe skoro ani sáhnout, vše jsem dělal špatně, začalo jí vadit skoro všechno, a asi nejvíc já. Mě to moc zaskočilo, a tak jsem na ní začal tlačit, prostě jsem nechápal ten obrat. Chtěl jsem intimnosti, dotyky, ale čím víc jsem tlačil, tím to bylo horší. Přišla první hádka, pak druhá, a pak jsem už nechtěl hádky, tak jsem ubral, ale výčitky zůstaly. Teď když tady čtu některé příspěvky, tak bych si nejraději nafackoval. Moc jí miluji. Pak už vymizely veškeré úsměvy, já jí chtěl pomoci, ale ona odmítala. Pak mi řekla že si to těhotenství neuvědomuje, že jí jen špatně, a že neví co dál. Já se snažil, ale o co víc jsem se snažil, tím to bylo horší. Takže následovalo to, co jsem nečekal, napsala ať už za ní nechodím, že radši bude sama, že není k ničemu, a že mi to ani nemůže říct do očí. Napsal jsem jí bez výčitek co k ní cítím, jak si jí vážím a odpověď nepřichází. Mám to nechat nějaký čas být, nebo za ní zajet a vysvětlit si to z očí do očí. Nic jí nechci vyčítat, jen si myslím, že to těhotenství je nás obou, ikdyž ta nejtěžší část je na ní. Nemá to jednoduché, a my muži někdy nechápeme, co se ve Vás odehrává. Jenže promluvit si o tom odmítala, je hodně uzavřená do sebe. Děkuji

Dobrý den pane Martine, vůbec se neomlouvejte, že žádáte o radu. Jsme tu pro vás.
Z Vašeho příspěvku chápu, že se v nynější chvíli trápíte ve vztahu se svojí partnerkou. Možná už jste v některých příspěvcích zjistil, že partnerský vztah doznává v těhotenství velkých proměn. Každá těhotná žena reaguje na zprávu o svém těhotenství jinak a příliš ani nezáleží zda těhotenství plánovala či nikoli. Téměř vždy se u žen objeví tzv. ambivalentní pocity (obojaké) - kladné i záporné. Jsou jakýmsi příznakem zvažování co těhotenství ženě přinese a co jí vezme. Tomu se neubrání žádná žena. Každá žena je jiná a proto potřebuje jiné podmínky k tomu, aby se s těhotenstvím sžila, adaptovala se na něj.
Vaše partnerka zřejmě potřebovala více osobního prostoru, ponechání si intimity a volnosti. Potřebovala se do sebe ponořit a ujasnit si své představy a pocity. Vy tím, že jste na ní naléhal, ač jste to myslel dobře, jste jí mohl vyděsit. Tím myslím to, že žena mohla "zpanikařit" a potřebovala se od Vás oddálit. Potřebovala se stáhnout do prostoru, kde bude mít klid a kde na ní nikdo nebude nijak tlačit. Bylo potřeba se vzájemně vyladit, sjednotit se.
Já vím, že to je těžké. Pokud někdo dává najevo svojí radost z těhotenství a druhý to zatím tak nevnímá, nemusí mu to být příjemné.
Toto je můj názor, ale ve vašem vztahu mohly hrát roli i jiné okolnosti.
Pane Martine, zkuste nyní velmi citlivě s respektováním potřeb Vaší parnterky za ženou zajít a zkusit si o všem promluvit. Vyslechněte její potřeby a přání, opravdu je respektujte. Sdělte také svoje potřeby a přání. Řekněte partnerce, že tu jste pro ní.
Chápu, že se v nás ženách je občas těžké vyznat, ale nevzdávejte to :-) Každé chování má svojí příčinu.
S pozdravem
Eva

Děkuji za milou odpověď, mezitím jsem si věci uvědomil a zkoušel to napravit. Nejdříve v elektronické podobě (maily), a to bohužel nefungovalo, ikdyž jsem jí vše vysvětlil, podpořil.....nakonec mi napsala, že ke mě už nic necítí, a že naše miminko bude raději vychovávat sama. A ať se ho vzdám. To mě asi konečně probudilo, sedl jsem do auta a jel za ní. Ani nebyla překvapená, prostě tím zase překvapila ona mě. Promluvili jsme si, a ona mi řekla, že nevěří že ji miluji, že miluji jen to miminko. A že nechce mít rodinu jen proto, že dítě mám rád. Její rodiče spolu zůstali jen kvůli dětem, bez lásky a proto asi její obavy má nastaveny z dětství. Nevím, jestli ona miluje mě, a ikdyž tvrdí že ne, nemyslím si to. Často mi říká pravý opak toho co chce, asi mě zkouší. Nebo co naopak nechce, a pak je ráda, že to udělám. Je to zlatíčko. :-).Takže jsme se nakonec domluvili, že se budeme přechodnou dobu 1-2 měsíce vídat, resp. spolu trávit veškerý volný čas, a ona se pak rozhodne, co dál. Nevím, jestli je to správné, ale je to podle mého vstřícný krok. Trošku mám strach, že když budu moc hodný a ohleduplný tak jí to odradí, na druhou stranu být netečný také nejde. Miminko stále necítí, je hodně negativní, a já bych zase hladil její bříško....tak mi držte palce, a nějaký názor také přivítám. Děkuji

Pane Martine,
držím Vám palce a věřím, že se s partnerkou sladíte :-) Chce to velkou míru tolerance, respektu a také dobré komunikace :-)
Eva

Dobrý den paní Martino,
těhotenství představuje opravdu velkou životní změnu. Není to dáno jen hormonálně, ale i tím, že se Vám proměňuje celý Váš dosavadní život. Je to velmi intenzivní emoční období.
Proto je velmi důležité umět si přiznat své emoce a pracovat s nimi. Mohou se Vás zhostit i emoce, které jste nečekala a ke kterým nevíte, jak se postavit. Zkuste nechat své emoce proudit, uvolnit je, ať jsou jakékoli. Dopřávejte si pro sebe hodně času, meditujte a relaxujte. Zkrátka zkuste se spojit se svým nitrem a se svými pocity a tužbami.
Myslím si, že Vaše agresivnější výpady vůči partnerovi mohou souviset právě s tím, že se ve vás kumulují pocity a potřeby a jednou za čas prostě tyto musí ven. Také to může být rozdílným očekáváním od partnera - něco od něho očekáváte a on to neplní. Jenže on nemusí ani tušit, co byste si přála. Partnerský vztah je hodně ovlivněn vzájemnou komunikací. Musíte mu říci, co potřebujete, o čem přemýšlíte, co Vás trápí. Ano, změny chování jsou do určité míry dány i hormonálně, ale není to způsobeno jen tím.
Paní Martino, zkuste se opravdu spojit se svým nitrem, uvědomte si své potřeby, přání a více komunikujte se svým partnerem.
S pozdravem
Eva

Dobrý den, chtěla bych se zeptat na nestranný názor. Jsem těhotná, 25.týden. Každý den dojíždim do práce 15 km, mám teď horší reflexy při řízení auta, kterým jezdím sama každý den. V práci mě to dost unavuje, stresové prostředí. Mám už jít teď na neschopenku nebo pracovat až do konce? Případně co říct gynekologoi, aby napsal neschopenku. Děkuji.

Dobrý den paní Jano,
pokud se cítíte ve stresu a ne úplně fit, máte plné právo to sdělit svému ošetřujícímu gynekologovi. Nemusíte se ničeho bát. Společně se pak můžete domluvit jestli je vhodné dále pokračovat v zaměstnání.
Na druhou stranu je však také dobré si ponechat určitou aktivitu, abyste byla ve fyzické kondici

Ahojky,vždycky jsem si říkala jak to bude pěkný až budu jednou těhotná a budu čekat svoje první miminko..... Jak si to budu užívat a jak se budu těšit........ Protože všichni říkají jak je to krásný,jak to měli nejlepší období a jak si to užily....
Jsem ve 14tt a abych byla upřímná,tak těhotenství je pro mě zatím to nejhorší období co jsem kdy v životě zažila.....Muj vztah s přítelem je na bodu mrazu,jen se hádame. a když už se nehádáme,tak ležím v neskutečných migrénách,který trvají třeba 5 dní v kuse.... Je to prostě šílený... Ted už vím že nikdy víc těhotná nebudu!!!!
Vím že mě ted tady všichni odsoudíte,ale ja se na to dítě ani netěším..... Je mi 27 a myslím že nejsem připravená. Mam pocit že mít děti mi není souzený..... Nevím co se bude dít až se narodí :-(
Měla jste některá z vás taky takový pocity,nebo stavy??? Prosím o radu.... :-(

Jessi, z Vašeho psaní chápu, že na mateřství nejste moc připravená a že Vám bude chvilku trvat, než se s touto rolí ztotožníte. Být matkou není pro každého tak automatické, jak se zdá. Myslím si, že byste si o svých pocitech měla s někým promluvit - s nějakou kamarádkou, jinou těhotnou ženou nebo porodní asistentkou. Vaše pocity nejistoty a dokonce negativní emoce k těhotenství také patří. Buďte na sebe mírnější, nechtějte po sobě změnu hned. Dopřejte si odpočinek a o všem přemýšlejte. Čeho se nejvíce bojíte? Zkuste si představit samu sebe jako matku. Není to lehké, ale jde to. Paní Jessi, myslím si, že by to chtělo osobní konzulatci, takto přes počítač Vám nemohu více poradit. Doporučím Vám podívat se na mapu www.unipa.cz, kde naleznete mapu porodních asistentek po celé ČR, zkuste nějakou oslovit a ta Vám pomůže. Pokud budete potřebovat psychologickou pomoc, oslovte bezevšeho mojí kolegyni Elišku Kodyšovou - kontakt viz "o autorkách". Přeji Vám vše dobré, Eva

Ahoj Jessi, prožívala jsem ty samé pocity. Nechápala jsem, jak někdo může říkat, že těhotenství je nejkrásnější období v životě. Nesouhlasím s tím, když se někde říká a píše, že těhotná žena zažívá pocity štěstí, vyrovnanosti a podobné nesmysly. Pro mě byl první trimestr obdobím zoufalství, beznaděje, smutku, deprese, neměla jsem na nic náladu, nic mě nebavilo, často jsem brečela. Jsem teď v 35 tt a moje pocity se změnily k lepšímu teprve nedávno. Až donedávna jsem se na miminko netěšila, nijak se na něho nechystala, nepřipravovala žádné oblečení, prostě mě to "nebralo", neměla jsem žádné představy, co bude, až se narodí. A není to tím, že by jsme miminko s partnerem nechtěli! Chtěli jsme ho, ale nečekali jsme, že to přijde tak rychle, bez nějakého delšího snažení. A mě to najednou zaskočilo. Ve svých 38 letech - poprvé těhotná - jsem se cítila na mimino naprosto nepřipravená! Nikomu jsem to ani nemohla říct, těžko by to někdo chápal. Pořád ty otázky jako - těšíš se?... a nadšené ženy, že to musí být krásné atd. Blbost. Netěšila jsem se a nebylo to krásné. Pořád jsem ale věřila, že do konce těhotenství nebo nejpozději, až se narodí, tak se to změní. Říkala jsem si, že přece nejsem tak necitlivá, že až se narodí, aby mě to nechalo chladnou. Změnilo se to ve 30 tt, kdy jsme byli s partnerem na posledním velkém ultrazvuku, a já tam uviděla obličejíček našeho miminka. Byl tak krásný! Vypadal už úplně jak narozené miminko, zíval, vyplazoval na nás jazýček, protahoval se. Dost mě to vzalo, když jsem viděla, že v tom svém břiše mám opravdu takové už vyspělé miminko, které na mě spoléhá. Musím říct, že teď už se těším. A už jsem si konečně začala chystat i výbavičku pro něho (je to kluk). Takže věř tomu, že se to časem změní, ty Tvé pocity. Asi to je potřeba nějak přečkat, vydržet. Mě osobně nic moc nepomáhalo:-( Jedině snad, že jsem po příchodu z práce si zalezla do postele a četla si a hodně spala. Jediný spánek mě docela bavil:-) Držím moc pěsti, vím, co prožíváš!

Jessi, vydrž! Strašně moc se v tobě teď děje, mozek Ti produkuje takový koktejl hormonů, že málo která z nás to zvládá s úsměvm.. ony na to potom ty maminky zapomínají, ale i já stejně jako Mag první měsíce probračela... a ani teď mi není vždycky veselo. Vlastně jediné co mě baví je číst si a zapomenout na svět kolem, ale věřím, že se to zlepší.. A že taky zapomeneme, až si poprvé miminko pochováme. :-)

ahojkyJessi, naprosto tě chápu.Mě je sice 29 let, ale prožívám něco podobného co ty.Sice se s přítelem nehádáme, protože to jsme nedělali nikdy, ale naprosto ochladl co jsem těhotná.sotva mi dá pusu když přijde z práce, ani mě neobejme a to dělal celkem pravidelně.Myslím že to je proto, že chlapi se prostě bojí,nevědí do čeho jdou.No jo, jenže většina ženských prožívá to samí,ale to už si ty naši chlapi neuvědomují.jsou to trochu sobci.Mysli na své dítě,říká se, že jak se to narodí chlapi zjihnou a změní se.tak zkus tomu věřit.držím palce a přeju hodně štěstí a hezké těhotenství.

Ahoj jsem v 17tt a řeším uplně to samé a asi se z toho zblázním...Na dítě se netěším a s partnerem jsem to ukončila,protože to nikam nevedlo.. myslím včera a ten se rozhodl,že mě bude citově vydírat řečmi typu umřu no...Je mi 26 a nechci dítě a hlavně v sobě ani nic necitím...Těžko najdu někoho kdo se mě bude snažit pochopit...co s tím dělat...netuším.:-(((

Dobrý den,
nikdy by mě nenapadlo, že budu řěšit takovéhl stavy úzkosti jaké mám. Tyto stránky mě uklidnili, že nejsem sama kdo prožívá podobné úzkosti jako já. Je mi 25 let a před půl rokem jsem prodělal potrat. Na miminko jsme se s manželem moc těšili a moc jsme ho chtěli, byla jsem šťastná když jsem tehdy otěhotněla, ale potom nám prostě přestalo být srdíčko a 2x po sobě jsem musela na kyretáž. Když to shrnu, tak bych řekla, že po psychycké stránce jsem to zvládla velice dobře, brala jsem to prostě že to tak příroda zařídila a asi to tak mělo být. Každopádně asi po 2 mensturacích jsem chtěla začít zkoušet znovu otěhotnět a ono se to hned povedlo, byla jsem moc šťastná a nevěřila jsem tomu, že jsem opět těhotná. První trimestr jsem si opravdu užívala a byla šťastná, pořád se pozorovala jak mi roste pomaličku bříško, pořád si šahala na bříško jestli tam něco náhodou neucítím. Jemonže pak přišlo něco z čeho jsem teď uplně mimo a nedokážu si to racionálně vysvětlit a stydím se za to. Asi od 18. týdne těhotenství ( teď jsem ve 22. týdnu) mě jednou večer přepadla strašná úskoz, bylo mi najednou hrozné hork, rozbušilo se mi srdce, začalo mě bolet břicho, dostala jsem průjem a cel se třásla, ze strachu jestli jsem to opravdu takto chtěla a jestli jsem dost připracená na to miminko co v dunu přijde a najednou jsem prostě začala cítit, že nejsem šťastná, že jsem těhotná. Dost mě to tehdy vylekalo proč to tak je a prč se tak z ničeho nic cítím, naštěstí to samo odešlo asi za 2 dny a já byla zase v pohodě. Teď to ale na mě přišlo znovu, po 2 velkém ultrazvuku, bohužel už to ale tak rychle samo neodešlo a každý den se teď trápím nemůžu v noci spát a mám pořád strach jak to vše bude a jestli budu mít to mimnko ráda , když ho teď jakoby nechci a nejsem šťastná, že jsem těhotná. Paradox je fakt v tom, že k tomu vůbec nemám důvod něco takového cítit, mám dobrého manžela, který mě vyslechne za nic se na mě nezlobí, ale samozřejmě ho to taky trápí když mě vidí, s rodinou je taky vše v pořádku maminka se hrozně těší na vnoučka a pořád mi říka, že se nemám ničeho bát, že mi se vším pomůže. Já už si fakt připadám jako blázena a už mě to uplně štve že jsem taková že mi něco takového pořád pramení z mozku a nemůžu to nějak ovlivnit ikdyž jsem před tím byla tolik šťastná, pořád si říkám, že to třeba zase samo přejde jak před tím, ale tentokrát už to trvá asi 3 dny a je mi už fakt na nic, z toho jak nespím jsem hrozně unavená , tep mám 103, hrozně nízký tpal asi 2 kg už jsme aji zhubla, jak mám pořád průjem a nemůžu si nějak sama pomoct a dostat se z toho zase do té pohody. Bojím se co bude dál ..... byla jsem s tím u své gynekoložky a povykládala jí to a řekla mi, že je to uplně normální vlivem hormonů, že na některé ženy to takto působí, ale že by se to mělo co nejrychleji řešit ,protže se to může jen zhoršit a po porodě ještě víc a doporučila mi návštěvu u psychyatra. Jenže já jsem prostě nikdy nic takového nezažila vždycky jsem si se vším poradila sama a připadám si jak blázen, že bych měla jít k psychyatrovi a navíc nechi brát v těhotenství žádné antidepresiva aby to neublížilo miminku, chci být zase v normální pohodě jak jsem byla před tím. A jak tady píšete taky nechci patřit mezi nějaké zlé matky co se netěší na své mimnko a neužívají si těhotensví jak by měli, ale proč jsem byla tak šťasná a najednou nejsem. Prosím o nějaký názor nebo podobnou zkušenost a co Vám pomohlo.
Děkuji za odpověď.

Dobrý den paní Pavlo,
omlouvám se Vám, že odepisuji s časovým zpožděním.
Přemýšlela jsem nad Vaším dotazem a nevím, zda Vám mohu říci, že to, co nyní prožíváte je v rámci těhotenských změn a převratů normální, nebo je to příznakem zvýšené úzkostnosti.
Ať je to tak či tak, důležitější bude se podívat na příčiny pocitů úzkosti. Z Vašeho psaní mě napadají tři možné příčiny.
1) Jste úzkostnější typ a změny ve Vašem životě hůře snášíte. Jistě Vám na pohodě nepřispívá, že nemáte těhotenství pod kontrolou a že se Vám změní dosavadní životní styl. Vlastně skoro vše :-) Pokud to o sobě víte, pak bude nejlepší zkusit si o tom promluvit s někým, kdo Vám pomůže různými relaxačními a sebeuvědomovacími technikami tyto pocity zmírnit až odstranit. Zkusila bych proto zkontaktovat nějakého psychologa či psychoterapeuta. Rozhodně bych jako první volbu nevolila rovnou psychiatra.
2) Napadá mě, že Vaše úzkost může souviset s podvědomým strachem o zdraví a život plodu. Nyní, ve druhém trimestru těhotenství, kdy prvně můžete pociťovat pohyby miminka, si můžete více uvědomovat, že miminku tu skutečně je. Je možné, že tato Vaše úzkost se projevuje jako snaha ze situace utéct, zbavit se tohoto napětí. Proto se Vám vkrádají myšlenky na to, zda jste tohle opravdu chtěla, zda dokážete být dobrou matkou. Paní Pavlo, pokud vidíte jako tuto variantu pravděpodobnou, pak by to chtělo Váš strach o těhotenství rozpustit. Chtělo by to najít si dobrou porodní asistentku, se kterou si budete moci o všem promluvit. Naleznete jí například na stránkách www.unipa.cz Paní Pavlo, držet v sobě pocity strachu a bezmoci není dobré. Chce to si připustit všechny své emoce, ale raději s někým, kdo bude v té době s Vámi a podpoří Vás. Zadržené emoce a bloky mohou způsobovat právě somatické projevy - bušení srdce, nevolnosti, zácpu,... Zkuste se zamyslet nad tím, čeho opravdu se bojíte, pak s tím můžete něco udělat. Pokud zjistíte, že se vlastně bojíte o zdraví miminka, nevyhýbejte se kontaktu s ním. Zkuste na něj mluvit, říkat mu své pocity - jakékoli. Zkoušejte to pomalu, nemusí Vám to jí ze začátku snadno. Zkuste si také představovat samu sebe, jak jste maminkou. Jaká byste chtěla být? Jak byste chtěla své miminko vychovat? Zkuste nad sebou popřemýšlet. Také si dopřávejte hodně odpočinku, nebuďte na sebe přísná. Poslouchejte relaxační hudbu, choďte na procházky, mluvte o svých emocích, používejte aromaterapii, malujte, vypište se ze svých pocitů...zkrátka cokoli, pocity musí ven :-)
3) Poslední příčina Vašich úzkostných stavů mě napadá ta, že skutečně nejste připravená být matkou. Tato varianta mi však připadá nejméně reálná. Spíše si myslím, že obrovským strachem o miminko jste se dostala do role kdy jste v hrozném kruhu negativních emocí. Jak jsem psala výše, je žádoucí je prolomit.
Paní Pavlo, zkuste nad vším popřemýšlet,uvolnit se. Pamatujte si, že na všechny pocity máte plné právo a nic není špatně.
Je mi jasné, že takto Vám na dálku příliš pomoci nemohu, ale pokud byste potřebovala více poradit, můžete nás dále kontaktovat.
Držím Vám moc palce,
s pozdravem Eva