Psychika ženy v těhotenství

Dobrý den. Jsem ve 14tt a s partnerem nezažíváme přímo příjemné období. Je mi 30let, jemu 40. Myslela jsem si, že dítě chceme oba. Nyní jsem se však dozvěděla, že jsem ho k tomu přemluvila a že je to průšvih a dokonce nadhodil i téma předčasného ukončení. To je už samozřejmě nemyslitelné. Jsem silná osobnost, avšak teď v těhotenství úplně labilní. Trápí mne skutečnost, že můj partner nemá práci, tím pádem mám pocit, že musím pracovat více, abych vše finančně zajistila - pracuji na ŽL. To není jednoduché, protože mám pořád ještě slabší těhotenské nevolnosti. Partner se vedle mne cítí méněcenný a prý mu to neustále dávám na vědomí. Neumím se přemoci a neustále se ptám, jak to s jeho hledáním práce probíhá. Často mi ani neodpovídá. Chápu, že ho situace trápí, není člověk lhostejný ale sám ani příliš aktivní. Připadá mu totiž, že nabídky práce jsou podprůměrně placené a stejně nás za nabízený plat neuživí. Často usilovně pláču a obávám se, že neshody mohou mít negativní vliv na vývoj plodu.

Milá Marcelo,

velmi s Vámi cítím ve Vaší obtížné situaci. Je náročné vyrovnat se nejen s neplánovaným těhotenstvím, ale navíc ještě s odporem manžela, který Vás možná staví do pozice, kdy své nové děťátko toužíte ochránit ještě o to víc. To ovšem zase staví zřejmě Vašeho muže do opozice vůči Vašemu názoru. Věřím, že v takové situaci je složité najít s manželem společnou řeč.

Nedokážu říci najisto, že se postoj Vašeho manžela změní. Vzhledem k tomu, že děti má rád, je to ale dost pravděpodobné, bude to ovšem chtít, aby se manžel se stavem věcí vyrovnal. Těhotenství není něco, co jste mu udělala naschvál, je to prostě něco, co se přihodilo a teď tu je. Pokud je pro Vás interrupce nepřijatelná, nebo hůř přijatelná, než nové dítě (které byste možná později stejně měli), je Vaším a pouze Vaším právem v těhotenství pokračovat.

Protože jde o Vaše společné dítě, je na Vás dvou, abyste o něm společně komunikovali a pokusili se tak zlepšit prožívání situace pro Vás oba (a nejspíš i Vaše současné děti). Můžete se o to pokusit sama, anebo, pokud máte pocit, že už jste všechny možnosti vyčerpala, ho můžete požádat o společnou návštěvu rodinné a manželské poradny nebo soukromého psychologa ve Vašem okolí. Pokud se rozhodnete se o to znovu pokusit sama, oslovte ho s tím, že Vám záleží především na Vašem vztahu a na Vaší současné rodině, a zajímejte se o jeho pocity a názory - proč další dítě odmítá, v čem vidí hlavní problém, jak se v téhle situaci cítí...
Je důležité pokusit se přijmout jeho pocity, i když jsou pro Vás nepříjemné - tak mu zároveň dáte příležitost, aby přijal on Vaše pocity i dítě, které spolu čekáte. Pokud se objeví nějaké praktické problémy, je možné se konstruktivně bavit o tom, jak je vyřešit a jaké jsou Vaše zdroje podpory.

Vím, že to je velký a náročný úkol a že zní nespravedlivě, že je celý jen na Vás. Věřím ale, že pro Vašeho muže je napěti mezi Vámi také tíživé, jen neví, jak s ním naložit, a uděláte-li první krok, vyjde Vám pravděpodobně s úlevou vstříc.

Pokud by se ale mělo ukázat, že jeho postoj je - alespoň prozatím - neotřesitelný, doporučuji Vám vyhledat si někoho, o koho byste se mohla opřít a zároveň by Vás nestavěl proti Vašemu manželovi: rozumnou kamarádku nebo příbuznou, nebo ještě lépe psychologa nebo terapeuta, který Vám může ve Vaší nelehké situaci dát i další, konkrétnější podněty na její překonání.

Přeji Vám hodně sil,

Eliška Kodyšová

Dobrý den,ráda bych slyšela Váš názor.Jsem po třetí těhotná-těhotenství bylo neplánované.Po oznámení manželovi mi řekl,že jediná možnost je pro něj interupce(další dítě chtěl prý až tak za 3 roky)-to jsem nedokázala.Teď jsem v devátém týdnu a on mi řekl ať si to nechám,že sním při výchově tohoto dítěte nemám počítat.Nevím a nedovedu si to dost dobře představit jak bude probíhat výchova v naší domácnosti,protože děti má rád a oni jeho.Myslíte,že se jeho názor změní?

Dobrý den, paní Evo.
Chápu, že máte o svojí dceru obavy - zdá se totiž, že vstupuje do jiného stavu s jistým rizikem, že bude v těhotenství psychicky labilní. Může to tak být a nemusí. Je samozřejmě lepší její stav sledovat a být pro ní oporou. Sama píšete,že Vás její chování také ovlivňuje a patrně i vyčerpává. Lze to pochopit, vždyť je to vaše dítě a máte o ní strach, přála byste si, aby byla šťastná a zatím se podle Vás štěstí tímto směrem nedobere. Neházejme však flintu do žita.... ano, být samoživitelkou, k tomu mít zkušenosti s užíváním návykových látek a nyní psychofarmak nenaznačuje snadný průběh těhotenství, ale nic není vyloučeno. Všechno bude záležet na tom, jaký postoj k těhotenství Vaše dcera zaujme. Pokud sama sebe bude považovat za matku, bude se chtít z těhotenství radovat, pak je velká pravděpodobnost, že těhotenství pro ní bude znamenat novou výzvu, nový životní mezník a tak i možná novou příležitost na nový život. Aby k tomuto došlo, je třeba jí maximálně podporovat. Z Vaší strany to znamená jí nic nevyčítat a nijak s ní nemanipulovat. Dávejte jí najevo, že i když s některými jejími kroky třeba nesouhlasíte, jste tu stále pro ni. Domnívám se, že pokud dcera vycítí Vaší teplou náruč, budete mít spolu důvěryhodný vztah a vy jí tak dokážete lépe podporovat a povzbuzovat v ní pocity ženy- matky. Samozřejmě, že pokud cítíte, že by bylo lepší, aby jí pomohl psycholog, pak je toto řešení také na místě. Ovšem zde je důležité, aby s tím i dcera souhlasila a s psychologem komunikovala zcela bez nátlaku. Paní Evo, na tomto místě Vás chci jen upozornit, že počátek komunikace s psychologem může znamenat pro Vaši dceru i určitý počátek pasivity a jakéhosi zaškatulkování, že mateřství sama nezvládne. Jak to myslím? Vaše dcera může mít (ale také nemusí) pocity, že situaci sama nezvládne, že jí někdo musí radit a že je závislá na něčí pomoci, v tomto úhlu pohledu může dojít ke snížení hrdosti na to, že je matkou a může být v ohrožení i efektivní navázání kontaktu se svým plodem. Já bych proto raději navrhovala, abyste v první řadě Vy byla pro dceru oporou – ale jaksi „nenásilným, přirozeným“ způsobem. Prostě jí dávejte najevo, že jí věříte, že jste tu pro ní a že jí jste ochotna se vším pomoci. Zároveň jí však nikam nemanipulujte. Já vím, není to lehké, ale pokud spolu máte dobrý vztah, snad to půjde. Také by bylo dobré zredukovat nějakým způsobem vzdálenost mezi vámi (250 km). Paní Evo, snažte se tedy ve své dceři vzbudit pocity hrdosti na mateřství, mluvte s ní například o tom, jak si představuje sebe samu jako matku, jaká by chtěla být a jak by chtěla vychovávat své dítě. Teprve poté, když ucítíte, že dcera na projití těhotenství psychicky není připravená či trpí depresivními stavy, je na místě vyhledat psychologa. Na tomto místě Vám nenabídnu konkrétní jméno odborníka, pro začátek si myslím, že by stačilo vyhledat všeobecného psychologa, který může dceru dále někam doporučit. Paní Evo, moc Vám držím palce, ať Vaše rodina vše zvládne a v klidu a pohodě přivítáte nového člena do své rodiny. Mějte se pěkně, Eva.

Vazena pani doktorko.Ma dcera se rozhodla,ze si necha miminko,ale otce budouciho ditete nechce.Tedy zustane matkou samozivitelkou.Ma za sebou roky kdy fetovala,stale bere pod dohledem lekare leky na deprese.Jeji stav je ruzny,jak dusevne,tak fyzicky - ve 12 tydnu tehotenstvi stale pocity nauzea.Kdyz to shrnu:je sama,ja od ni vzdalena 250 km a vcera mi dosla trpelivost,rekla ji moc osklivou vec,kdyz nebyla psychicky pripravena,mela mit nechraneny sex.O mne ted ale nejde,musim se ji omluvit.Roky pretrvavajici jeji problemy se podepisuji i na mne.Ale vas prosim,kam se ma obratit,nez se miminko narodi,je treba,aby se jeji stav stabilizoval.Bydli v Liberci,ja na netu nenasla konkretni adresu psychologa,ktery by ji mohl poradit.Dekuji vam za odpoved.Rydvalova Eva.

Dobrý den, paní Ludmilo,
děkuji Vám za důvěru k naší poradně. Cítím, že se na nás obracíte s nadějí, že Vás nebudeme morálně poučovat a že Vám pomůžeme nějak pracovat s Vašimi pocity strachu o miminko a možná také tak trochu i s pocity osobního selhání, že jste nedokázala přestat kouřit. Jako porodní asistentka samozřejmě vím, že kouření není v těhotenství nijak vhodné, z hlediska psychologie však také vím, že zbavit se závislosti není lehké! Přestat kouřit ze dne na den, zvláště když je člověk silný kuřák, není rozhodně snadné. Pokud bych snad mohla trošku moralizovat, tak bych podotkla, že by bylo bývalo vhodné s odvykáním kouření začít pozvolna před otěhotněním, aby to pro Vás nebyl takový šok. Jenže někdy žena ani neví, že otěhotněla a najednou musí celý svůj život zcela neplánovaně změnit – včetně životního stylu, kam spadá i například kouření. Nicméně teď je teď a je třeba čelit situaci, jaká je. Možná nečekáte, že Vás pochválím, ale já to udělám :¨) Je nad slunce jasné, že máte strach o své miminko, jak mu svojí závislostí můžete ublížit a proto také aktivně podnikáte kroky – jednak jste omezila kouření a také vyhledáváte pomoc. Za to Vás chci moc pochválit, ne každá kouřící těhotná žena takto smýšlí. Paní Ludmilo, Vy voláte o pomoc a mělo by vám být pomoženo. Já ze své pozice „neodborníka na závislosti“ Vás chci maximálně podpořit ve snaze se dále se svojí závislostí prát a chci Vám říci, že nikdy není pozdě přestat kouřit! Vyhledala jsem pro Vás kontakt na odbornou pomoc, kde Vám jistě se závislostí na kouření, jeho odvykáním a abstinencí pomohou :¨) Jedná se o Centrum léčby závislosti na tabáku, internetová adresa je www.clzt.cz. Na této adrese naleznete jednak telefonní linku 844 600 500, která funguje jako poradna každý všední den od 12 do 20 hodin, a také zde naleznete seznam center po celé republice, která se specializují na pomoc lidem s touto závislostí. Myslím si, že byste na odvykání kouření neměla být sama, a že byste se měla svěřit do péče specialisty – který Vás ovšem nebude moralizovat, ale bude se Vám snažit aktivně pomoci. Paní Ludmilo, cítím, že máte obrovskou chuť se svojí situací něco dělat a proto věřím, že dokážete přestat kouřit! Také Vám chci říci, že nikdy není pozdě a že máte ještě před sebou dlouhou cestu těhotenstvím. Určitě má smysl se dále o odvykání kouření pokoušet, je to opravdu ta nejlepší varianta pro zdravý vývoj Vašeho plodu. Udělejte za vším tlustou čáru, pochvalte se za to, že jste dokázala z 20 cigaret/den to výrazně stáhnout a kontaktujte odbornou pomoc. Vím, že asi pociťujete určité pocity viny za to, že svým chováním nějak ubližujete miminku, ale nyní se přeorientujte opět do aktivního boje! Nic nevzdávejte a bojujte se svojí závislostí, protože to má velký význam. S miminkem v bříšku udržujte prenatální komunikaci, povídejte si s ním, odpočívejte, dělejte něco příjemného a buďte na sebe milá. Závěrem Vás ještě jednou chválím za aktivní přístup a doporučuji Vám nezůstávat na tento problém sama. Držte se hesla „není důležité kde jsme, ale kam směřujeme“, začněte znovu a vězte, že zdárně překonaná krize vede k osobnostnímu růstu. Držím Vám palce a kdybyste něco potřebovala, ozvěte se.

Dobrý den, mám dotaz, který možná nepatří do zdejší poradny, ale popravdě řečeno nevím, kdo jiný by mi mohl odpovědět. 15 let jsem silná kuřačka a ještě donedávna jsem kouřila 20 cigaret denně. Když jsem otěhotněla, snažila jsem se přestat, ale počet cigaret mi v začátku těhotenství nešel ani omezit. Od té doby, co vím, že jsem těhotná, zažívám šílená psychická muka. Jsem nešťastná z toho, že nemůžu přestat kouřit. Nicméně od 22. týdne těhotentví kouřím tak 1 cigaretu denně, někdy 2 a někdy nekouřím vůbec. Zpopčátku jsem používala nikotinové náplasti, teď je nepoužívám už vůbec. Teď jsem v 26. týdnu těhotenství a psychicky jsem úplně vyřízená, dá se říci, že je to horší než předtím, protože je to ze dvou důvodů: Mám abstinenční příznaky, a, co je horší, protože jsem přestala (nebo spíše omezila) kouření pozdě. Procházím internet, ale všude čtu jen o rizicích kouření v těhotenství, stále to samé dokola, samé moralizování, samé hrůzostrašné věci o všech možných postiženích dítěte. Nikde nevidím žádnou podporu, nemám nikoho, kdo by mě podpořil, kdo by mi řekl, že ještě snad má cenu přestat kouřit, že třeba mé dítě nebude postižené... Já opravdu nevím. Co myslíte? Má to cenu? Můžu ještě něco zachránit? Jsem z toho opravdu na dně. Za svým lékařem pro radu nepůjdu, moralizování jsem si užila už opravdu dost a další nemám zapotřebí. Každé takové strašení má na mě jen jediný účinek - a to ten, že si po něm musím jít hned dát cigaretu. Mám šílený strach o své dítě... Můžu ho ještě zachránit? Děkuji za tento web.

Paní Evo, moc děkuji za Vaše rady. Pokusím se ještě jednou celou věc s manželem pořádně probrat ze všech stran a pokud svůj názor nezmění, budu se muset, jak jste uvedla, postavit na vlastní nohy a spolehnout se sama na sebe, i když to nebude určitě jednoduché. Soustředím už se jen na mě a miminko, protože to je v tuto chvíli nejdůležitější.Děkuji

Shrnu-li přínos rozhovoru – Vy vyjádříte své pocity a jasně dáte najevo své stanovisko, budete mít příležitost více se seznámit s příčinami partnerova chování a v ideálním případě dojít k opětovnému sblížení. Pokud se tak nestane a Váš partner názor nezmění, pocit zrady a zoufalství jistě nezmizí jako mávnutí proutku, ale Vy budete vědět, že jste se pokusila pro danou situaci udělat, co jste mohla. Více udělat nemůžete... Jistě by trávit těhotenství po boku otce dítěte bylo moc krásné a ideální, ale když to vezmeme fakticky, není to nutné. Tak a teď k tomu, co udělat můžete :¨) Považuji za důležité si být vědoma své vlastní hodnoty, svého poslání coby dárkyně života. Važte si sama sebe a vězte, že tady stále s Vámi zůstává skvělá zpráva. Máte před sebou příležitost zrát v matku a dát život novému člověku, někomu, koho zatím neznáte a ze kterého může být dobrý člověk. To vše můžete ovlivňovat. Zaměřte se proto jednak na sebe (i přesto, že pocity zklamání jsou nepříjemné) a také na Vaše miminko a Váš vztah. Dělejte si radosti, odpočívejte a nebojte se snít. Vykročte vstříc budoucnosti, kterou máte ve svých dlaních ... a jak se zpívá v jedné písničce „nevysypte si z dlaní vlastní svět“. Postavte se zase na vlastní nohy, čerpejte oporu z rodiny, o které píšete, že jí máte. Pěstujte prenatální komunikaci a komunikujte s lidmi. Nechci Vám slibovat, že se budete cítit báječně, ale mám za to, že Vaše situace se zlepší. Jde jen o to se nebát – i když jste obdržela velkou facku od života, nevzdávejte se a jděte dál, bojujte seč to jde, protože už nyní nejste sama a pamatujte si, že i přes veškeré těžkosti Vám příležitost být dobrou maminkou nikdo nemůže vzít :¨) Moc Vám, Nikol, držím palce, přeji hodně sil a věřím, že se Vaše situace zlepší. Pokud Váš partner nezmění úhel pohledu, přeneste se přes to, jděte dál ...Vy máte stále v rukách Váš vztah k miminku a to Vám nikdo nemůže vzít!

Milá paní Nikol,
upřímně mě mrzí, že si musíte procházet takto krutou situací. Je pochopitelné, že nyní cítíte naprostou zoufalost a troufám si odhadnout, že i velké zklamání, zradu a obavy z budoucnosti. Pocit, že Vaše těhotenství není pro manžela vítáno a že se Vás zříká, je velmi zraňující a jistě nemáte pocit bezpečí a zázemí. Start do „jiného stavu“ máte vskutku obtížný, ale přesto nic nevzdávejte, pojďme se podívat na to, co více se situací udělat.
Myslím si, že skoro každého, kdo si Váš příspěvek přečte, napadnou tyto myšlenky: je to vůbec možné? Jak se někdo může ke své těhotné ženě takto zachovat?! Na první pohled bychom mohli o Vašem manželovi říci, že je to tím, že je krutý a necitlivý. Jistě, existují takovéto typy osobností, ale myslím si, že svého manžela dobře znáte a tyto rysy byste jistě odhalila již dříve a je otázka zda byste s ním zůstávala. Myslím si, jak již naznačila paní Dana, které také velmi děkuji za milou a užitečnou odpověď, že zdroj tohoto chování Vašeho manžela pramení zkrátka z faktu, že těhotenství partnerky pro muže také znamená jedno z krizových, přelomových životních období. Muži na něj mohou reagovat různě a i tak, že se s těhotenstvím své partnerky odmítají smířit a zavrhují ho. Tato reakce není adaptivní. Samozřejmě blíže nevidím do Vašeho rodinného soužití a tak neznám další okolnosti, které by mohly být zdrojem takovéto reakce Vašeho manžela. A proč se o tom tady zmiňuji? Protože si myslím, že by bylo dobré nalézt příčinu této reakce – ať je jakákoli. I když důvody určitého chování se nám mohou zdát být nepochopitelné, je třeba jim čelit. Proto první moje rada k Vám zní, ať si se svým manželem o jeho důvodech k takovémuto radikálnímu chování promluvíte. Jistě to nebude milý rozhovor, bude plný citových vyjádření, ale bude pro Vás nesmírně přínosný. Je lépe situaci čelit se všemi možnými dostupnými informacemi než jen spekulovat, jak se věci asi mají. Jen ještě malá poznámka – je velmi pravděpodobné, že Váš manžel nemusí přiznat své obavy z nastávajícího rodičovství, protože by tak odhalil své citlivé místo. V tomto rozhovoru Vám dále radím, abyste vyjádřila své pocity – všechny, které Vám tato situace přináší. Hrajte takříkajíc s otevřenými kartami a nebojte se konfrontace. Vyjádřete mu také všechny své důvody proč zrovna s ním čekáte Vaše dítě a jaké očekávání k němu jako k otci vážete a zdůrazněte, že i pro Vás je to zlomová, nová událost, které musíte čelit. Zároveň se ale nijak neponižujte a nedoprošujte.

Paní Dano, moc děkuji za Vaši reakci a podporu.Pevně věřím a doufám, že to všecho dobře dopadne, bohužel ale nějak cítím, že moje naděje je den ode dne menší.Díky

Vážená paní Nikol, jsem čtenářkou tohoto fóra a přečetla jsem si Váš příspěvek. Vaši situaci neznám nijak zblízka a netroufám si udělovat nějaké rady. Já bych Vám jen chtěla říct, že podle zákona je matkou dítěte žena, která dítě porodila a otcem dítěte je manžel matky. Není možné něco takového, že manžel odmítne nechat se zapsat do rodného listu dítěte. Pokud by chtěl své otcovství zpochybnit, musel by se obrátit na soud, který otcovství určí, ale ve Vašem případě nerozhodne jinak, než že otcem dítěte je. Jeho povinností, kterou má ze zákona, je podílet se na péči o dítě a jeho povinností je rovněž se podílet na jeho výživě. Zároveň dítě má právo na oba rodiče a naštěstí v naší zemi není možné, aby otec svou ženu s dítětem takto zavrhl. Pokud otec dítěte odmítá dítě živit, může se matka obrátit na soud o určení výživného (je to zdarma), a to i přesto, že s otcem žijí v manželství. Nemohu Vám nikterak radit, jen jsem se prostě neudržela a musela jsem se vyjádřit. Já Vám moc držím palce, spíš to na mě působí tak, že Váš manžel jen dostal strach z této velké změny. Moc Vám přeju, aby se to celé nějak vyjasnilo a Vy jste byla šťastná. Máte na to právo a nyní v těhotenství o to větší.

Dobrý den, paní Evo, obracím se na vás, protože zažívám jedno z nejsmutnější období života.Jsem v sedmém týdnu těhotenství,manžel měl zpočátku z této zprávy radost, bohužel teď úplně otočil.Dítě nechce, odmítá se zapsat do rodného listu, nechce se podílet na výchově a mě navrhl abych se odstěhovala, protože mě s dítětem nechce.Poraďte mi, prosím, co dělat.Jsem strašně zoufalá.Mám oporu v rodině, ale manžela nechci přijít a miminko moc chci.Nikol

Dobrý den, paní Siso, omlouvám se Vám, že odpovídám se zpožděním, nebyla jsem v dosahu internetu. Mrzí mě, že musíte v těhotenství řešit takovýto problém partnerské důvěry. Je zřejmé, že je to pro Vás velmi zraňující a bolestivé. Rozumím Vám - žádné ženě by nebylo příjemné, kdyby musela čelit takovéto situaci. Jenže co teď s tím? Musím se přiznat, že v této problematice nemám mnoho zkušeností a to, co Vám radím je čistě jen můj názor. Z toho co píšete je patrné, že Váš partner je již podrážděný se společně na toto téma bavit a je téměř jisté, že mu tento rozhovor není příjemný. Přesto bych se hovoru nebránila a jednala otevřeně. Řekla bych, že toto téma je tak závažné, že je třeba ho co nejdříve nějak vyřešit. A zároveň, protože je pro Vás oba nepříjemné, je nejlépe ho řešit jasně a ne zdlouhavě(pak by hrozila právě již apatie partnera a jeho neochota Vám naslouchat). Já vím, možná se mi to lehce radí, ale jiné řešení nevidím. Paní Siso - jako porodní asistentka - bych si přála, abyste měla již konečně pocit psychické pohody a mohla se soustředit na své miminko v bříšku :¨) Rozumím Vám, že chcete mít pocit bezpečí a ucelené rodiny a také si nepřejete, aby informace o Vaší rodině byly vynášeny ven... Stále si myslím, že tím, že budete se svým partnerem jednat otevřeně, uděláte pro danou situaci co nejvíce můžete. Zbytek nemůžete ovlivnit. Chápu, že to není zrovna úžasná rada, která dá vše do pořádku, ale jinou opravdu nemám. Závěrem tedy opakuji - jasně, razanteně sdělte partnerovi své obavy a strachy, naslouchejte mu. Vyhněte se manipluativnímu jednání a nedoprošujte se, neponižujte se. Pokud i přesto budete mít pocit stálého psychického vypětí a neřešení situace, bylo by vhodné zajít do Vámi již navštívené partnerské poradny, kde s Vámi Vaší situaci více rozeberou a více Vám poradí. Paní Siso, ještě jednou Vám přeji hodně sil a také Vám přeji, aby se situace co nejdříve vyjasnila.

Milá paní Evo Děkuji Vám za vaše rady ale to není v mém případě zas až tak lehké promluvit si s manželem o tom co mě trápí. Vždycky když nadhodím tohle téma aby jsme si popovídali co se vlastně stalo a proč tak se urazí začne mi vyčítat že ho psychycky deptám že ho terorisuji a je namě zlý tím způsobem že mi třeba řekl že jestli se ještě jednou zeptám tak od nás odejde, nebo mi řekne ať si taky někoho najdu a dám mu pokoj. Když se zeptám jak by reagoval on v mé situaci tak řekne že neví . Tak mám strach se na něco zeptat nechci aby od nás odešel ale taky nechci aby mi lhal do očí že si sní nevolá a dělal to pořád. Vím že to není zrovna čestné sledovat jeho hovory ale když jsem s tou jeho kamarádkou mluvila tak ona o mě a dětech věděla skoro vše , v které jsou třídě ,jak se jim ve škole daří ,jaké mají kroužky. Mě dokonce domlouvala ž bych měla s manžekem víc jezdit na chalupu ( byla celá rozestavěná nebylo si ani kam sednout, a kdvž jsem tam přijela tak mě manžel poslal domů protože zavazím a stejně tam není promě práce) věděla kde pracuji ,kolik je mi let myslíte že to není taky naše soukromí mé a mých dětí a že to manžel vyprávěl promě cizí ženské. tak jak naněj ať si semnou povídá? Sisa

Dobrý den, paní Siso. Paní Eliška, která s Vámi byla v kontaktu již dříve je v současné době dočasně mimo dosah této poradny, proto doufám, že Vám nebude vadit, když se Vám pokusím poradit já. Seznámila jsem se s tím, co Vás trápilo a stále trápí a také s tím, co Vám doporučila paní Eliška. Je dobře, že jste vyhledala osobní psychologickou podporu, protože prožívání situace, kdy si při čekání svého třetího děťátka nejste jista podporou a láskou svého partnera, je jistě skličující a většina Vašich myšlenek se patrně ubírá tímto směrem. Z Vašeho nového příspěvku vidím, že jste si s partnerem o svých pocitech a obavách promluvila a dokonce jste společně navštívili i psychologickou odbornici, kdy se Vám partner omluvil a řekl, že ho celá situace mrzí. V této chvíli se zdálo být vše opět v pořádku. Dále ale píšete, že Vás trápí, že se k Vám partner nechová tak něžně a mile, jak byste si představovala a stále máte podezření, že je v kontaktu s onou kamarádkou. Toto Vás trápilo do té míry, že jste si nechala posílat výpisy z jeho telefonu a ověřujete si tak, jestli je s ní opravdu v kontaktu či není. Siso, chápu, že Vás celá situace velmi zraňuje a trápí a byla bych moc ráda, kdybyste se mohla zase cítit plně milována a mohla se soustředit na své těhotenství a radost z rodiny. Jenže cesta sledováním hovorů Vašeho partnera s onou kamarádkou tudy nepovede. Dokonce si myslím, že je to i protiprávní. Je vidět, že k partnerovi stále nemáte důvěru...Celá situace je velmi složitá a je pochopitelné, že potřebujete vědět, že je Vám partner věrný a vy mu můžete zase důvěřovat. Dobře tedy, zkusila bych ještě jednou „zčeřit vody“, tzn. svěřit se mu se svými obavami a nedůvěrou. Říci mu, že ho potřebujete a že Vás celá situace trápí a nenechává klidnou. Možná to bude pro Vás v určitém smyslu bolestivé a zraňující přiznat své pocity partnerovi, ale je to rozhodně jediná správná cesta vedoucí ke zjištění, jak se věci mají. I když je to náročné, zkuste jednat přímo. Važte si sama sebe a neutíkejte do lítosti. Tím, že budete partnera za zády sledovat ničemu nepomůžete, budete v sobě dusit křivdu a pocity smutku. Tyto pocity musí vyjít na světlo! Dovolím si poznamenat, že z Vašeho příspěvku cítím, že Vás má Váš partner rád a záleží mu na Vás. Možná své pocity neumí tolik projevit a také se těmto projevům možná trochu brání, když cítí, že je do nich „nucen“. Ideální by tedy bylo, kdybyste ještě jednou se svým partnerem otevřeně o všem promluvila a také ho zkuste více vtáhnout do rodinného dění. Mluvte třeba o tom, jak by Vám mohl pomoci s přípravou prostoru pro děťátko nebo ho vtáhněte jemně do prenatální komunikace. Věřím, že otevřenou komunikací a postupným budováním důvěry, větší mírou společně sdílených chvil a pocitů, můžete opět dospět k určité partnerské harmonii. Siso, zkuste jednat otevřeně, není to lehké, ale je to správné. Přeji Vám štěstí a spokojenost a moc Vám fandím ať se vše brzy urovná a vy se můžete konečně plně radovat z těhotenství! Věřte, že vše bude zase v pořádku.

Milá pani doktprko nejdřív vám chci poděkovat za vaše rady a podporu k memu dotazu y 10.6. Snažila jsem se stím vyrovnat ale moc mi to nejde . Manžel jezdí totiž na delší montáže a mě ta samota úplně ubíjí. Snažím se chodit hodně ven na procházky taky za kamarádkama a k rodičům abych lebyla doma sama,taky se snažím pořád něco dělat abych se unavila a večer co nejdřív usla a nepřemýšlela co asi manželdělá nebo jestli zase nepíše té své kamarádce.Začátkem črvna byl pracovně v itálii na 14 dní a přiznal že mu prý ona zase psala ale prý ji neodpověděl protože mi to slíbil.Já jsem si na vaši radu našla tady u nás pani psycholožku a tami moc pomohla. Chtěla jsem mít ale jietotu že si manžel stou kamarádkou lepíše tak jsem si nechala poslat výpis jeho volání od jeho operátora a bylo tam i její číslo hned ten den co odjel. Tak jak mu mám věřit ? Když jsem byla u pani doktorky tak chtěla aby jsme přišli spolu a mluvila sním o samotě. Manžel stím souhlasil a po dvaceti minutách tam pozvali i mě.Pani doktarka mi řekea že ji manžel říkal že mě má rád že ho mrzí co se sealo a pak se mi manžel před ní omluvil. Tak jsem se snažila stím smířit a odpustit mu to že ji volal z itálie.Večer se semnou chtěl milovtat tak jsem se kněmu přitulila ale trvalo to jen chvilku manžel byl hotový dal mi pusu a spal .po osmi dnech po našem milování odjel na montáž do prahy na 14 dní a dal mi jen mezi dveřma pusu. Moc mě to mrzí a bolí že se kemě tak chová.Myslela jesm že bude ke mě troch pozornější že se třeba bude tulit nebo mě hlsdit ale to dělá jen přes den když je doma že i pohladí bříško s miminkem nebo mi dá třikrát za den pusu ale večer nic.Taky jsem si myslela že když je mimo domov tak že mi třeba po telefonu řekne že jemu po mě smutno nebo že se těší domů ale nic takového. Když mi volá tak mi řekne co si koupil na svačinu co večeřel a jaké je tam počasí .Už je tam 8 dní a dvakrát mi žekl že mi posílá pust.Tak nevím třeba je zase posílá té své kamarádce nebo nevim.Desátého má přijít další vypis jeho volání a já se bojím co tam zase najdu.Už zase nemůžu v noci spávat budím se ve 2 ráno a jen se převaluji pak usnu třeba až kolem pál šesté tak na dvě hodinky a dost. Pořád myslím na nás jak to všechno dopadne a jen se trápím .Jestli můžete tak mi trochu poradte co mám dělat? moc Vám děkuji Sisa

Také byste se ve svých přemítáních měla zaměřit na Vašeho partnera – co pro něj Vaše těhotenství asi znamená, jak se ho změna dotkne a jaký asi bude otec. Zkuste o tom s ním také mluvit, zapojte ho do svého těhotenství a svěřte se mu se svými obavami a strachy. Zkuste ho považovat za svého partnera a přítele a nebýt vůči němu v opozici. Vzájemně si sdělujte své pocity a obavy, těhotenství je zlomové období pro Vás oba.
Závěrem bych chtěla říci, že si myslím, že po rozboru oněch příčin Vašich výkyvů nálad a odpovědění si na výše naznačené otázky, se Vám uleví. Odpovídání si na ně však není otázkou jedné hodiny, chce to více času.
Období životních změn (a já se v něm ted také nacházím, i když ne v souvislosti s těhotenstvím) je pro psychiku člověka opravdu náročné. Zkuste zůstávat v klidu, mějte svůj režim a těšte se i z maličkostí, dělejte si různé radosti během dne. Věřím, že se postupně dostanete do větší psychické stability, protože sama budete mít ujasněné základní otázky, které Vám pomohou udávat směr a držet Vás nad vodou. Věřím, že těhotenství – po překonání těchto překážek – pro Vás může být jedním z nejkrásnějších období ve Vašem životě, je to nový začátek :¨) Mějte se krásně a kdybyste dále něco potřebovala, samozřejmě se ozvěte.

Dobrý den, paní Terezo,
jsem ráda, že jste se na nás se svými pocity obrátila, pokusíme se Vaše výkyvy nálad společně rozebrat a zkusíme je zmírnit :¨)
Z Vašeho psaní vidím několik příčin oněch výkyvů nálad. Nejdříve je vyjmenuji - hormonální nestabilita, která je dána počátkem těhotenství, kdy si tělo zvyká na těhotenství (postupně by se přecitlivělost a emocionální labilita měly zmírnovat), za druhé je příčinou výkyvů nálad prožívání období velké životní změny (kdy nevíte, co máte od sebe očekávat, nevíte, co bude dál, víte, že nic nebude jako dříve atd.) a za třetí si troufám říci, že se na oněch výkyvech nálad projevuje i Vaše smutná zkušenost z předešlého zamlklého potratu. Když vše sečteme, je to opravdu "koktejl", který si vynutí nároky na Vaší psychiku! Je proto naprosto přirozené, že prožíváte období plné vzteku, smutku, lítosti, obav - jsou to normální reakce na zátěžovou životní situaci. I když z Vašeho příspěvku cítím, že Vás tyto výkyvy nálad tíží, nebrante se jim, dejte si možnost projevit své pocity takové, jaké skutečně jsou. Na druhou stranu se však musíme pokusit zmírnit hloubku a frekvenci oněch výkyvů.
Jak tedy? První věc jsme již udělaly – řekly jsme si o oněch příčinách. Nyní je na čase s příčinami pracovat a více si je uvědomit – v čem Vás vlastně ohrožují. Ted bude záležet hlavně na Vás, bude potřeba, abyste se ponořila „do sebe“ – našla si pro sebe čas a prostor, kde budete mít opravdu klid. Musíte si odpovědět na spoustu důležitých otázek. Určitě si budete potřebovat ujasnit svojí koncepci mateřství, jak si sama sebe představujete jako maminku (co od sebe očekáváte, jaká chcete být), budete se také muset zabývat onou změnou ve Vašem životě – připustit si, že procházíte určitým přechodem, kdy nic už nebude takové jako dříve (je naprosto přirozené, že můžete pocítit i lítost) a rozebrat co Vám tato změna přinese, co sebere a v čem Vás změní. Dále se pravděpodobně budete zabývat Vaším vztahem k miminku. Je možné, že máte strach se k miminku více přiblížit vzhledem k minulé smutné události. I to je naprosto přirozené a pochopitelné, ale pro Vaší psychickou pohodu a pro dobré navázání vzájemné emotivně pozitivní vazby, bude třeba toto změnit. Vím, že to chce kus odvahy, vložit všechnu svojí lásku do vztahu s určitou mírou nejistoty, ale jsem si jistá, že pokud to uděláte, nebudete litovat. Pokud uděláte vše co můžete – a to je láska k Vašemu plodu – pak jste udělala to nejlepší, co jste mohla. Zbytek není ve Vašich rukách, nelze to ovlivnit.

Dobry den, chtela bych Vas moc poprosit o radu.
Jsem v 9tt a pocituji velike vykyvy nalad. Tyto nejsou pravidelne, ale kdyz prijdou, stoji opravdu za to. Mam velike pocity nenavisti jak k sobe, tak ke svemu okoli, vubec na nic se netesim, mam obavu z toho, jak vse zvladnu. Tento stav se neda vubec ovladat a pri nem nejsem schopna myslet na nic pozitivniho. Obvykle je stav provazen vybuchem place a vycitek smerem k partnerovi, u ktereho mam pocit, ze nema vubec snahu me pochopit. V tomto stavu se netesim ani na miminko, nastesti vetsinou tak za pul hodiny ustoupi...Miminko jsem strasne chtela, mam za sebou jeden zamlkly potrat, je mi 32 let, ale tim, cim si prochazim, to jsem necekala. Navic trpim nechutenstvim, takze jsem pomerne vycerpana.
Tak to je muj problem. moc dekuji za Vase stranky a za to, ze jsem se zde mohla "vypsat".
Vsem tehulkam preji daleko lepsi prubeh tehotenstvi, nez mam ja! Krasny den