Psychika ženy v těhotenství

Shrnu-li přínos rozhovoru – Vy vyjádříte své pocity a jasně dáte najevo své stanovisko, budete mít příležitost více se seznámit s příčinami partnerova chování a v ideálním případě dojít k opětovnému sblížení. Pokud se tak nestane a Váš partner názor nezmění, pocit zrady a zoufalství jistě nezmizí jako mávnutí proutku, ale Vy budete vědět, že jste se pokusila pro danou situaci udělat, co jste mohla. Více udělat nemůžete... Jistě by trávit těhotenství po boku otce dítěte bylo moc krásné a ideální, ale když to vezmeme fakticky, není to nutné. Tak a teď k tomu, co udělat můžete :¨) Považuji za důležité si být vědoma své vlastní hodnoty, svého poslání coby dárkyně života. Važte si sama sebe a vězte, že tady stále s Vámi zůstává skvělá zpráva. Máte před sebou příležitost zrát v matku a dát život novému člověku, někomu, koho zatím neznáte a ze kterého může být dobrý člověk. To vše můžete ovlivňovat. Zaměřte se proto jednak na sebe (i přesto, že pocity zklamání jsou nepříjemné) a také na Vaše miminko a Váš vztah. Dělejte si radosti, odpočívejte a nebojte se snít. Vykročte vstříc budoucnosti, kterou máte ve svých dlaních ... a jak se zpívá v jedné písničce „nevysypte si z dlaní vlastní svět“. Postavte se zase na vlastní nohy, čerpejte oporu z rodiny, o které píšete, že jí máte. Pěstujte prenatální komunikaci a komunikujte s lidmi. Nechci Vám slibovat, že se budete cítit báječně, ale mám za to, že Vaše situace se zlepší. Jde jen o to se nebát – i když jste obdržela velkou facku od života, nevzdávejte se a jděte dál, bojujte seč to jde, protože už nyní nejste sama a pamatujte si, že i přes veškeré těžkosti Vám příležitost být dobrou maminkou nikdo nemůže vzít :¨) Moc Vám, Nikol, držím palce, přeji hodně sil a věřím, že se Vaše situace zlepší. Pokud Váš partner nezmění úhel pohledu, přeneste se přes to, jděte dál ...Vy máte stále v rukách Váš vztah k miminku a to Vám nikdo nemůže vzít!

Milá paní Nikol,
upřímně mě mrzí, že si musíte procházet takto krutou situací. Je pochopitelné, že nyní cítíte naprostou zoufalost a troufám si odhadnout, že i velké zklamání, zradu a obavy z budoucnosti. Pocit, že Vaše těhotenství není pro manžela vítáno a že se Vás zříká, je velmi zraňující a jistě nemáte pocit bezpečí a zázemí. Start do „jiného stavu“ máte vskutku obtížný, ale přesto nic nevzdávejte, pojďme se podívat na to, co více se situací udělat.
Myslím si, že skoro každého, kdo si Váš příspěvek přečte, napadnou tyto myšlenky: je to vůbec možné? Jak se někdo může ke své těhotné ženě takto zachovat?! Na první pohled bychom mohli o Vašem manželovi říci, že je to tím, že je krutý a necitlivý. Jistě, existují takovéto typy osobností, ale myslím si, že svého manžela dobře znáte a tyto rysy byste jistě odhalila již dříve a je otázka zda byste s ním zůstávala. Myslím si, jak již naznačila paní Dana, které také velmi děkuji za milou a užitečnou odpověď, že zdroj tohoto chování Vašeho manžela pramení zkrátka z faktu, že těhotenství partnerky pro muže také znamená jedno z krizových, přelomových životních období. Muži na něj mohou reagovat různě a i tak, že se s těhotenstvím své partnerky odmítají smířit a zavrhují ho. Tato reakce není adaptivní. Samozřejmě blíže nevidím do Vašeho rodinného soužití a tak neznám další okolnosti, které by mohly být zdrojem takovéto reakce Vašeho manžela. A proč se o tom tady zmiňuji? Protože si myslím, že by bylo dobré nalézt příčinu této reakce – ať je jakákoli. I když důvody určitého chování se nám mohou zdát být nepochopitelné, je třeba jim čelit. Proto první moje rada k Vám zní, ať si se svým manželem o jeho důvodech k takovémuto radikálnímu chování promluvíte. Jistě to nebude milý rozhovor, bude plný citových vyjádření, ale bude pro Vás nesmírně přínosný. Je lépe situaci čelit se všemi možnými dostupnými informacemi než jen spekulovat, jak se věci asi mají. Jen ještě malá poznámka – je velmi pravděpodobné, že Váš manžel nemusí přiznat své obavy z nastávajícího rodičovství, protože by tak odhalil své citlivé místo. V tomto rozhovoru Vám dále radím, abyste vyjádřila své pocity – všechny, které Vám tato situace přináší. Hrajte takříkajíc s otevřenými kartami a nebojte se konfrontace. Vyjádřete mu také všechny své důvody proč zrovna s ním čekáte Vaše dítě a jaké očekávání k němu jako k otci vážete a zdůrazněte, že i pro Vás je to zlomová, nová událost, které musíte čelit. Zároveň se ale nijak neponižujte a nedoprošujte.

Paní Dano, moc děkuji za Vaši reakci a podporu.Pevně věřím a doufám, že to všecho dobře dopadne, bohužel ale nějak cítím, že moje naděje je den ode dne menší.Díky

Vážená paní Nikol, jsem čtenářkou tohoto fóra a přečetla jsem si Váš příspěvek. Vaši situaci neznám nijak zblízka a netroufám si udělovat nějaké rady. Já bych Vám jen chtěla říct, že podle zákona je matkou dítěte žena, která dítě porodila a otcem dítěte je manžel matky. Není možné něco takového, že manžel odmítne nechat se zapsat do rodného listu dítěte. Pokud by chtěl své otcovství zpochybnit, musel by se obrátit na soud, který otcovství určí, ale ve Vašem případě nerozhodne jinak, než že otcem dítěte je. Jeho povinností, kterou má ze zákona, je podílet se na péči o dítě a jeho povinností je rovněž se podílet na jeho výživě. Zároveň dítě má právo na oba rodiče a naštěstí v naší zemi není možné, aby otec svou ženu s dítětem takto zavrhl. Pokud otec dítěte odmítá dítě živit, může se matka obrátit na soud o určení výživného (je to zdarma), a to i přesto, že s otcem žijí v manželství. Nemohu Vám nikterak radit, jen jsem se prostě neudržela a musela jsem se vyjádřit. Já Vám moc držím palce, spíš to na mě působí tak, že Váš manžel jen dostal strach z této velké změny. Moc Vám přeju, aby se to celé nějak vyjasnilo a Vy jste byla šťastná. Máte na to právo a nyní v těhotenství o to větší.

Dobrý den, paní Evo, obracím se na vás, protože zažívám jedno z nejsmutnější období života.Jsem v sedmém týdnu těhotenství,manžel měl zpočátku z této zprávy radost, bohužel teď úplně otočil.Dítě nechce, odmítá se zapsat do rodného listu, nechce se podílet na výchově a mě navrhl abych se odstěhovala, protože mě s dítětem nechce.Poraďte mi, prosím, co dělat.Jsem strašně zoufalá.Mám oporu v rodině, ale manžela nechci přijít a miminko moc chci.Nikol

Dobrý den, paní Siso, omlouvám se Vám, že odpovídám se zpožděním, nebyla jsem v dosahu internetu. Mrzí mě, že musíte v těhotenství řešit takovýto problém partnerské důvěry. Je zřejmé, že je to pro Vás velmi zraňující a bolestivé. Rozumím Vám - žádné ženě by nebylo příjemné, kdyby musela čelit takovéto situaci. Jenže co teď s tím? Musím se přiznat, že v této problematice nemám mnoho zkušeností a to, co Vám radím je čistě jen můj názor. Z toho co píšete je patrné, že Váš partner je již podrážděný se společně na toto téma bavit a je téměř jisté, že mu tento rozhovor není příjemný. Přesto bych se hovoru nebránila a jednala otevřeně. Řekla bych, že toto téma je tak závažné, že je třeba ho co nejdříve nějak vyřešit. A zároveň, protože je pro Vás oba nepříjemné, je nejlépe ho řešit jasně a ne zdlouhavě(pak by hrozila právě již apatie partnera a jeho neochota Vám naslouchat). Já vím, možná se mi to lehce radí, ale jiné řešení nevidím. Paní Siso - jako porodní asistentka - bych si přála, abyste měla již konečně pocit psychické pohody a mohla se soustředit na své miminko v bříšku :¨) Rozumím Vám, že chcete mít pocit bezpečí a ucelené rodiny a také si nepřejete, aby informace o Vaší rodině byly vynášeny ven... Stále si myslím, že tím, že budete se svým partnerem jednat otevřeně, uděláte pro danou situaci co nejvíce můžete. Zbytek nemůžete ovlivnit. Chápu, že to není zrovna úžasná rada, která dá vše do pořádku, ale jinou opravdu nemám. Závěrem tedy opakuji - jasně, razanteně sdělte partnerovi své obavy a strachy, naslouchejte mu. Vyhněte se manipluativnímu jednání a nedoprošujte se, neponižujte se. Pokud i přesto budete mít pocit stálého psychického vypětí a neřešení situace, bylo by vhodné zajít do Vámi již navštívené partnerské poradny, kde s Vámi Vaší situaci více rozeberou a více Vám poradí. Paní Siso, ještě jednou Vám přeji hodně sil a také Vám přeji, aby se situace co nejdříve vyjasnila.

Milá paní Evo Děkuji Vám za vaše rady ale to není v mém případě zas až tak lehké promluvit si s manželem o tom co mě trápí. Vždycky když nadhodím tohle téma aby jsme si popovídali co se vlastně stalo a proč tak se urazí začne mi vyčítat že ho psychycky deptám že ho terorisuji a je namě zlý tím způsobem že mi třeba řekl že jestli se ještě jednou zeptám tak od nás odejde, nebo mi řekne ať si taky někoho najdu a dám mu pokoj. Když se zeptám jak by reagoval on v mé situaci tak řekne že neví . Tak mám strach se na něco zeptat nechci aby od nás odešel ale taky nechci aby mi lhal do očí že si sní nevolá a dělal to pořád. Vím že to není zrovna čestné sledovat jeho hovory ale když jsem s tou jeho kamarádkou mluvila tak ona o mě a dětech věděla skoro vše , v které jsou třídě ,jak se jim ve škole daří ,jaké mají kroužky. Mě dokonce domlouvala ž bych měla s manžekem víc jezdit na chalupu ( byla celá rozestavěná nebylo si ani kam sednout, a kdvž jsem tam přijela tak mě manžel poslal domů protože zavazím a stejně tam není promě práce) věděla kde pracuji ,kolik je mi let myslíte že to není taky naše soukromí mé a mých dětí a že to manžel vyprávěl promě cizí ženské. tak jak naněj ať si semnou povídá? Sisa

Dobrý den, paní Siso. Paní Eliška, která s Vámi byla v kontaktu již dříve je v současné době dočasně mimo dosah této poradny, proto doufám, že Vám nebude vadit, když se Vám pokusím poradit já. Seznámila jsem se s tím, co Vás trápilo a stále trápí a také s tím, co Vám doporučila paní Eliška. Je dobře, že jste vyhledala osobní psychologickou podporu, protože prožívání situace, kdy si při čekání svého třetího děťátka nejste jista podporou a láskou svého partnera, je jistě skličující a většina Vašich myšlenek se patrně ubírá tímto směrem. Z Vašeho nového příspěvku vidím, že jste si s partnerem o svých pocitech a obavách promluvila a dokonce jste společně navštívili i psychologickou odbornici, kdy se Vám partner omluvil a řekl, že ho celá situace mrzí. V této chvíli se zdálo být vše opět v pořádku. Dále ale píšete, že Vás trápí, že se k Vám partner nechová tak něžně a mile, jak byste si představovala a stále máte podezření, že je v kontaktu s onou kamarádkou. Toto Vás trápilo do té míry, že jste si nechala posílat výpisy z jeho telefonu a ověřujete si tak, jestli je s ní opravdu v kontaktu či není. Siso, chápu, že Vás celá situace velmi zraňuje a trápí a byla bych moc ráda, kdybyste se mohla zase cítit plně milována a mohla se soustředit na své těhotenství a radost z rodiny. Jenže cesta sledováním hovorů Vašeho partnera s onou kamarádkou tudy nepovede. Dokonce si myslím, že je to i protiprávní. Je vidět, že k partnerovi stále nemáte důvěru...Celá situace je velmi složitá a je pochopitelné, že potřebujete vědět, že je Vám partner věrný a vy mu můžete zase důvěřovat. Dobře tedy, zkusila bych ještě jednou „zčeřit vody“, tzn. svěřit se mu se svými obavami a nedůvěrou. Říci mu, že ho potřebujete a že Vás celá situace trápí a nenechává klidnou. Možná to bude pro Vás v určitém smyslu bolestivé a zraňující přiznat své pocity partnerovi, ale je to rozhodně jediná správná cesta vedoucí ke zjištění, jak se věci mají. I když je to náročné, zkuste jednat přímo. Važte si sama sebe a neutíkejte do lítosti. Tím, že budete partnera za zády sledovat ničemu nepomůžete, budete v sobě dusit křivdu a pocity smutku. Tyto pocity musí vyjít na světlo! Dovolím si poznamenat, že z Vašeho příspěvku cítím, že Vás má Váš partner rád a záleží mu na Vás. Možná své pocity neumí tolik projevit a také se těmto projevům možná trochu brání, když cítí, že je do nich „nucen“. Ideální by tedy bylo, kdybyste ještě jednou se svým partnerem otevřeně o všem promluvila a také ho zkuste více vtáhnout do rodinného dění. Mluvte třeba o tom, jak by Vám mohl pomoci s přípravou prostoru pro děťátko nebo ho vtáhněte jemně do prenatální komunikace. Věřím, že otevřenou komunikací a postupným budováním důvěry, větší mírou společně sdílených chvil a pocitů, můžete opět dospět k určité partnerské harmonii. Siso, zkuste jednat otevřeně, není to lehké, ale je to správné. Přeji Vám štěstí a spokojenost a moc Vám fandím ať se vše brzy urovná a vy se můžete konečně plně radovat z těhotenství! Věřte, že vše bude zase v pořádku.

Milá pani doktprko nejdřív vám chci poděkovat za vaše rady a podporu k memu dotazu y 10.6. Snažila jsem se stím vyrovnat ale moc mi to nejde . Manžel jezdí totiž na delší montáže a mě ta samota úplně ubíjí. Snažím se chodit hodně ven na procházky taky za kamarádkama a k rodičům abych lebyla doma sama,taky se snažím pořád něco dělat abych se unavila a večer co nejdřív usla a nepřemýšlela co asi manželdělá nebo jestli zase nepíše té své kamarádce.Začátkem črvna byl pracovně v itálii na 14 dní a přiznal že mu prý ona zase psala ale prý ji neodpověděl protože mi to slíbil.Já jsem si na vaši radu našla tady u nás pani psycholožku a tami moc pomohla. Chtěla jsem mít ale jietotu že si manžel stou kamarádkou lepíše tak jsem si nechala poslat výpis jeho volání od jeho operátora a bylo tam i její číslo hned ten den co odjel. Tak jak mu mám věřit ? Když jsem byla u pani doktorky tak chtěla aby jsme přišli spolu a mluvila sním o samotě. Manžel stím souhlasil a po dvaceti minutách tam pozvali i mě.Pani doktarka mi řekea že ji manžel říkal že mě má rád že ho mrzí co se sealo a pak se mi manžel před ní omluvil. Tak jsem se snažila stím smířit a odpustit mu to že ji volal z itálie.Večer se semnou chtěl milovtat tak jsem se kněmu přitulila ale trvalo to jen chvilku manžel byl hotový dal mi pusu a spal .po osmi dnech po našem milování odjel na montáž do prahy na 14 dní a dal mi jen mezi dveřma pusu. Moc mě to mrzí a bolí že se kemě tak chová.Myslela jesm že bude ke mě troch pozornější že se třeba bude tulit nebo mě hlsdit ale to dělá jen přes den když je doma že i pohladí bříško s miminkem nebo mi dá třikrát za den pusu ale večer nic.Taky jsem si myslela že když je mimo domov tak že mi třeba po telefonu řekne že jemu po mě smutno nebo že se těší domů ale nic takového. Když mi volá tak mi řekne co si koupil na svačinu co večeřel a jaké je tam počasí .Už je tam 8 dní a dvakrát mi žekl že mi posílá pust.Tak nevím třeba je zase posílá té své kamarádce nebo nevim.Desátého má přijít další vypis jeho volání a já se bojím co tam zase najdu.Už zase nemůžu v noci spávat budím se ve 2 ráno a jen se převaluji pak usnu třeba až kolem pál šesté tak na dvě hodinky a dost. Pořád myslím na nás jak to všechno dopadne a jen se trápím .Jestli můžete tak mi trochu poradte co mám dělat? moc Vám děkuji Sisa

Také byste se ve svých přemítáních měla zaměřit na Vašeho partnera – co pro něj Vaše těhotenství asi znamená, jak se ho změna dotkne a jaký asi bude otec. Zkuste o tom s ním také mluvit, zapojte ho do svého těhotenství a svěřte se mu se svými obavami a strachy. Zkuste ho považovat za svého partnera a přítele a nebýt vůči němu v opozici. Vzájemně si sdělujte své pocity a obavy, těhotenství je zlomové období pro Vás oba.
Závěrem bych chtěla říci, že si myslím, že po rozboru oněch příčin Vašich výkyvů nálad a odpovědění si na výše naznačené otázky, se Vám uleví. Odpovídání si na ně však není otázkou jedné hodiny, chce to více času.
Období životních změn (a já se v něm ted také nacházím, i když ne v souvislosti s těhotenstvím) je pro psychiku člověka opravdu náročné. Zkuste zůstávat v klidu, mějte svůj režim a těšte se i z maličkostí, dělejte si různé radosti během dne. Věřím, že se postupně dostanete do větší psychické stability, protože sama budete mít ujasněné základní otázky, které Vám pomohou udávat směr a držet Vás nad vodou. Věřím, že těhotenství – po překonání těchto překážek – pro Vás může být jedním z nejkrásnějších období ve Vašem životě, je to nový začátek :¨) Mějte se krásně a kdybyste dále něco potřebovala, samozřejmě se ozvěte.

Dobrý den, paní Terezo,
jsem ráda, že jste se na nás se svými pocity obrátila, pokusíme se Vaše výkyvy nálad společně rozebrat a zkusíme je zmírnit :¨)
Z Vašeho psaní vidím několik příčin oněch výkyvů nálad. Nejdříve je vyjmenuji - hormonální nestabilita, která je dána počátkem těhotenství, kdy si tělo zvyká na těhotenství (postupně by se přecitlivělost a emocionální labilita měly zmírnovat), za druhé je příčinou výkyvů nálad prožívání období velké životní změny (kdy nevíte, co máte od sebe očekávat, nevíte, co bude dál, víte, že nic nebude jako dříve atd.) a za třetí si troufám říci, že se na oněch výkyvech nálad projevuje i Vaše smutná zkušenost z předešlého zamlklého potratu. Když vše sečteme, je to opravdu "koktejl", který si vynutí nároky na Vaší psychiku! Je proto naprosto přirozené, že prožíváte období plné vzteku, smutku, lítosti, obav - jsou to normální reakce na zátěžovou životní situaci. I když z Vašeho příspěvku cítím, že Vás tyto výkyvy nálad tíží, nebrante se jim, dejte si možnost projevit své pocity takové, jaké skutečně jsou. Na druhou stranu se však musíme pokusit zmírnit hloubku a frekvenci oněch výkyvů.
Jak tedy? První věc jsme již udělaly – řekly jsme si o oněch příčinách. Nyní je na čase s příčinami pracovat a více si je uvědomit – v čem Vás vlastně ohrožují. Ted bude záležet hlavně na Vás, bude potřeba, abyste se ponořila „do sebe“ – našla si pro sebe čas a prostor, kde budete mít opravdu klid. Musíte si odpovědět na spoustu důležitých otázek. Určitě si budete potřebovat ujasnit svojí koncepci mateřství, jak si sama sebe představujete jako maminku (co od sebe očekáváte, jaká chcete být), budete se také muset zabývat onou změnou ve Vašem životě – připustit si, že procházíte určitým přechodem, kdy nic už nebude takové jako dříve (je naprosto přirozené, že můžete pocítit i lítost) a rozebrat co Vám tato změna přinese, co sebere a v čem Vás změní. Dále se pravděpodobně budete zabývat Vaším vztahem k miminku. Je možné, že máte strach se k miminku více přiblížit vzhledem k minulé smutné události. I to je naprosto přirozené a pochopitelné, ale pro Vaší psychickou pohodu a pro dobré navázání vzájemné emotivně pozitivní vazby, bude třeba toto změnit. Vím, že to chce kus odvahy, vložit všechnu svojí lásku do vztahu s určitou mírou nejistoty, ale jsem si jistá, že pokud to uděláte, nebudete litovat. Pokud uděláte vše co můžete – a to je láska k Vašemu plodu – pak jste udělala to nejlepší, co jste mohla. Zbytek není ve Vašich rukách, nelze to ovlivnit.

Dobry den, chtela bych Vas moc poprosit o radu.
Jsem v 9tt a pocituji velike vykyvy nalad. Tyto nejsou pravidelne, ale kdyz prijdou, stoji opravdu za to. Mam velike pocity nenavisti jak k sobe, tak ke svemu okoli, vubec na nic se netesim, mam obavu z toho, jak vse zvladnu. Tento stav se neda vubec ovladat a pri nem nejsem schopna myslet na nic pozitivniho. Obvykle je stav provazen vybuchem place a vycitek smerem k partnerovi, u ktereho mam pocit, ze nema vubec snahu me pochopit. V tomto stavu se netesim ani na miminko, nastesti vetsinou tak za pul hodiny ustoupi...Miminko jsem strasne chtela, mam za sebou jeden zamlkly potrat, je mi 32 let, ale tim, cim si prochazim, to jsem necekala. Navic trpim nechutenstvim, takze jsem pomerne vycerpana.
Tak to je muj problem. moc dekuji za Vase stranky a za to, ze jsem se zde mohla "vypsat".
Vsem tehulkam preji daleko lepsi prubeh tehotenstvi, nez mam ja! Krasny den

Tak tedy, je důležité konflikty dobře vyřešit. To znamená nejlépe výměnu argumentů bez výrazných emotivních výkyvů. Já vím, lehce se to radí...Ale opravdu to lze provést. Mějte na paměti, že vše lze řešit v klidu a bez emočních výbuchů, které nikomu nic dobrého nepřinesou. Je to otázka tréninku a přesvědčení. Vyjděte z toho, že ani Vám, ani partnerovi to ničím neprospěje. Zkuste se nad problémy povznést a řešit je klidně. Můžete si k tomu opatřit i nějakou literaturu. Každý máme jiný tempetament a někdo je od své přirozenosti výbušnější a tak se zkuste třeba pak projít nebo jinak ze sebe dostat napětí. Jen prosím mějte na paměti, že jste těhotná a že Vaše psychika opravdu působí na Vaše miminko. Vědci se touto problematikou stále zabývají, ale nikdy nebudeme mít přesné informace jak konkrétně psychika ženy ovlivňuje plod. Zatím je známo, že plod rozpozná, když je maminka smutná - díky změně frekvence srdce, barvy hlasu i vyplavováním tzv. kortizolu. Je pravděpodobné (dle určitých výzkumů), že pokud byla maminka dlouhodobě ve stresu, pak bude dítě v životě více bojácné a úzkostlivé. Tyto výzkumy se však dělaly u žen za války, takže to byla extrémní situace. Na druhou stranu se zjistilo, že menší dávky kortizolu, při občasném stresu, působí na miminko pozitivně, rychleji se vyvíjí. Jani, je od Vás zodpovědné, že se staráte o to, jaký vliv bude mít Vaše psychika na miminko. Je pravděpodobné, že zrovna tak, že miminko pozná, že jste smutná, pozná i to, že ho máte moc ráda. Proto s ním udržujte prenatální komunikaci, povídejte si s ním a to i tehdy, kdy jste smutná. Zapojte do ní i partnera a zkuste být nad věcí, všechno není vždycky tak horké, jak se zdá. Doufám, že jsem Vám odpověděla na všechno, co potřebuje vědět a přeji Vám krásný zbytek těhotenství. A nezapomeňte, že prenatální komunikací a pocity lásky k plodu nemusíte šetřit :¨)

Dobrý den Jani,
děkujeme Vám za pochvalu stránek, těší nás, že jsou užitečné :¨)
Nejprve bych zareagovala na to, že ač se všeobecně tvrdí, že těhotenství je pro ženu jedním z nejšťastnějších období v životě, naplno to tak nepociťujetete a cítíte za to i pocity viny. Víte, mě to trápí, že tyto pocity viny ženy pociťují, protože to je důsledkem stereotypu, který nám vnucuje všeobecný pohled společnosti na to, jak by těhotenství měla žena prožívat - měla by být šťastná a sebejistá, vždyť mateřství je tou nejpřirozenější rolí ženy. ALE pod touto slupkou hloupých předsudků je jiný rozměr těhotenství. Je to období (a to i když bylo plánované a miminko velmi vítáte) plné změn ve vašem životě - dochází ke změnám hodnot, postojů, mění se Vaše identita v souvislosti s novou rolí, také můžete mít jiný pohled na smysl života. Zkrátka a jasně je to období plné změn, které si vyžadují i pocity ne jen kladné. Tím Vám chci říci, že máte PRÁVO cítit jakékoli pocity, nejen ty kladné a necítit za to vinu. Je úplně přirozené, že v období velkých změn si člověk klade nejrůznější otázky, může se cítit něčím ohrožen a vždy není šťasten. Připusťte si proto jakékoli pocity. Nesmíme zapomínat ani na fakt, že i pro muže je těhotenství partnerky obdobím jaksi přechodovým a sám se také musí vypořádat s různými otázkami a představami. Možná proto dochází mezi vámi k určitým konfliktům, ke kterým dříve tolik nedocházelo. Oba od sebe něco očekáváte, jste napjatí. Ale to opět nevadí, je to přirozené.Důležité je tyto konflikty dobře vyřešit...proč já jen neumím psát stručně a jasně? :¨) Pokračování v druhé části.

Dobrý den,
právě jsem si pročetla celé vaše stránky, jsou moc krásné. Důvod, proč jsem se vám rozhodla napsat je ten, že mám strach o psychiku miminka po narození a pak v dalším životě. Nikdy jsme se s přítelem moc nehádali (jsme spolu 3 roky a máme pěkný vztah), ale teď v těhotenství je to pro nás docela náročné. Miminko je plánované a oba se na něj těšíme, ale asi 10x jsme se během těch prozatimních 7,5 měsíců škaredě pohádali a já z toho pak měla několik dní velký stres, stejně jako on (oba snášíme hádky špatně, já se ale potřebuji vybít, tak křičím, naopak on je flegmatik). Vím, že jsou to hormony, jak se o tom všude píše, ale během toho stresu po hádce mám vždy veliký strách z toho, že miminko bude mít následky, že bude taky tak uplakané jako já a pak je mi ještě hůř. Celkově se často z těhotenství netěším, jak se všude tvrdí, že je to nejkrásnější období ženy, tak já to tak nepociťuji a cítím se za to vinna. Budu moc ráda, když mi k tomu řeknete svůj názor - jak je to se silným pláčem a stresem v těhotenství a v ovlivňování psychiky mimi. Moc děkuji.

Milá Siso,

to, co teď prožíváte - pochybnosti o svém vztahu, o Vašem partnerovi i o sobě, obavy o svou rodinu i o nenarozené děťátko, a v neposlední řadě žárlivost na onu kamarádku - představuje opravdu velké břemeno. Vaše otázka zní - co dál? V první řadě mě napadá, že byste se v této zraňující situaci měla postarat především o sebe (a tak i o miminko, které čekáte, a i své další děti), což jste vlastně začala dělat už tím, že jste nám napsala. Kontakt přes internet ale nemusí být dostatečná podpora pro to, abyste načerpala dostatek sil a sebedůvěry pro řešení Vaší rodinné situace, což by mělo být dalším krokem. Pomoci by Vám mohla buď krizová intervence (seznam linek důvěry je na http://www.krizovaintervence.cz/linky_01.php) anebo poradna pro rodinu v místě Vašeho bydliště.

Nedokážu říci, co se ve Vaší rodině děje - moje hypotéza je, že Váš manžel u své "kamarádky" nalézal něco, co pro něj bylo důležité, což je ovšem zároveň pro Vás zraňující; Vaše potřeby se v této situaci různí. Pokuste se společně s Vaším partnerem na to tak podívat, mluvte přitom o svých pocitech vůči sobě navzájem, ale zároveň se snažte je nevyhrocovat a vzájemně se nesoudit. Je pravděpodobné, že to bude bolestivé a obtížné, a právě proto Vám může podpora zvenčí být hodně užitečná.

Prozatím se pokuste udělat si mezi denním programem čas na věci, které Vám jsou příjemné a dávají Vám energii - čas strávený v přírodě, relaxace, sport... současné období je pro Vás obtížné, a než nastanou lepší časy, potřebujete vše, co Vám může pomoci.

Přeji Vám co nejvíce klidu v těhotenství,

Eliška Kodyšová

Dobrý den potřebovala bych poradit. jsem už dlouho vdaná mám dvě děti a teď čekáme s manželem třetí dítě . ze začátku jsme se s manželem dost hádali ale ted posledních pět let bylo všechno v pořádku ,jezdili jsme na dovolen nebo jen na vikendy i bez dětí třeba do termálu .manžel podniká ve stavebnictví a jezdí za prací tam kde se naskytne.myslela jsem si že je všechno v pořádku až do letošního dubna když jsem zjistila že si volá a píše sms s nějakou jinou ženou.když jsem se ho zeptala řekl že ji zná už pět let že si někdy volají nebo napíší ale že to je jen kamarádka že sní nikdy nic neměl.pak se přiznal že zaní i jezdil asi 150km ale že má rád mě a naše děti že nechce aby jsme odněho odešli . víte je mi divn že někdo jezdí takový kus za kamarádkou si prý jen povídat když jezdí domu jen na vikendy . mám mu věřit že jeto jen kamarádka když si v sms posílají pusy ? asi jsem hloupá že se tak ptám ale mám strach co bude dál je mi hrozně když nato myslím že jezdil zaní .oto je to horší že čekáme ještě miminko už se mi nechce chodit ani mezi lidi protože si každý myslí jak nejsme štastni jak se máme rádi že čekáme další dítě ale mě to uplně deptá manžel dělá jako by se nic nestalo slíbil že to všechno sní ukončil ale mužu mu věřit když to tajil pět let? neustále pláču a v noci nespím stále jsem unavená mám strach i oto miminko jestli ti naněj nebude mít nějaký špatný vliv mohla byste mi poradit co dál. Moc vám děkuji sisa

Dobrý den Jani,
pravděpodobně zažíváte jeden z nejtěžších okamžiků ve svém životě - stojíte na pomyslné křižovatce Vašeho života, která výrazně ovlivní další jeho průběh. Řešíte problém, že mít miminko se netýká jen Vás, ale také Vašeho manžela, ale také samotného miminka. Je otázka kdo má rozhodnout, jak to bude dál, komu přísluší toto rozhodnutí...každý ze zainteresovaných by měl jistě jiný úhel pohledu. Ani ode mě nečekejte odpověď na Vaší otázku, tu naleznete jen ve svém nitru. Jani, vím že to je obtížná situace a pokusím se Vám poradit, jak nejlépe umím. Vyjděte z toho, že to budete nakonec stejně Vy, která učiní rozhodnutí. Musíte si být proto svým rozhodnutím jistá, už nepůjde vzít zpět. Ale podle čeho se rozhodnout? Považuji za důležité obrátit se ke svým životním hodnotám. Zeptat se sama sebe, co je pro Vás v životě prioritní, co jsou Vaše zásady a přání. Také se sama sebe zeptejte, jak byste snášela následky toho kterého jednání. Až budete znát odpovědi na tyto otázky, promluvte si s manželem. Zjistěte jaké jsou jeho hodnoty a přání. Mnoho mužů se zdráhá být otcem, protože neví co od sebe očekávat, ale později by svojí roli otce za nic nevyměnili. Také cítím, že Vaše rozhodnutí hodně ovlivňuje strach z případné samoty. Samota je sice nepříjemná, ale myslím si, že by to ve Vašem případě byla velmi extrémní situace a opravdu by byla možnost samoty kritériem pro Vaše rozhodnutí? To jsou všechno otázky, na které si musíte odpovědět. Není to lehké, ale odpověď opravdu leží uvnitř Vás, nebojte se projevit svá přání i strachy. Moc Vám držím palce ať se rozhodnete správně, to znamená v souladu s Vašimi životními hodnotami.

Dobrý den, potřebovala bych poradit, co dělat. Jsem v 10.tt, bylo to neplánované. Manžel se na miminko necítí a já nevím, zda na potrat jít nebo ne. MAnžel mě nikam nenutí a říká, že si miminko kůli mě nehcáme, ale já vím, že on je nešťastný a chce to jen kůli mě. Mám na potrat jít, nebo ne? Co když stejně nakonec zůstanu sama

Milá Gabo,

cítím s Vámi, jak svou situaci popisujete, zní to jako slepá ulička, ze které není cesty ven, a věřím, že Vám v tom není vůbec dobře. Věřte mi, nejste jediná, kdo prožívá z porodu větší nebo menší obavy a určitá míra obav je dokonce zdravá - jedná se přece o náročnou a těžko naplánovatelnou situaci, při které ze sebe musí žena vydat hodně energie. Je dobře, že jste se rozhodla své obavy pojmenovat a řešit je s předstihem, se strachem, kterému se rozhodneme podívat se do tváře, se už dá pracovat a zvládnout ho.

Píšete, že se bojíte nejvíc bolesti - to je přirozené, téměř každá bolest ohrožuje naši tělesnou integritu a ohlašuje problémy. Někdy pomáhá získat informace o tom, co vlastně porodní bolest je a co je jejím účelem, abychom si dokázaly představit způsob, jak ji přestát a jak s ní pracovat. Pokud můžete, zapište se do kursu přípravy k porodu, pokud ne, pokusím se popsat to sama. Stručně řečeno, porodní bolest je způsobena stahy dělohy, které vyvolává hormon oxytocin. Je-li bolest příliš silná, začne tělo vyplavovat přirozený opiát endorfin, který nejenže vnímání bolesti zmírní, ale navíc i sníží intenzitu kontrakcí - tělo má tedy svou vlastní pojistku. Kontrakce navíc - na rozdíl od menstruační bolesti - přichází v několikaminutových, postupně se zkracujících intervalech, během kterých si lze odpočinout a nabrat znovu sílu. Mnoho žen při porodu zjišťuje, že pokud se mohou spontánně pohybovat, najdou brzy polohu, ve které jsou kontrakce snesitelnější, a často je to právě ta poloha, ve které se může miminko nejsnáze narodit - tělesné pocity je tedy vedou k tomu, aby pomohly dítěti co nejefektivněji na svět. Důležité je také myslet na relaxaci - kontrakce jsou mnohem bolestivější, pokud jsou svaly kolem dělohy napjaté. Pomůže masáž, sprcha nebo koupel, často stačí prohloubit a uvolnit rytmus dýchání. Pokud chcete mít při porodu jistotu, že bolest zvládnete, zvažte epidurální anestezii a zjistěte si, zda je v místě, kde budete rodit, kdykoli dostupná. Často ale stačí pobyt ve vodě nebo sprcha, které jsou co do účinnosti v úlevě od bolesti hned za epidurálem, a přitom nemají jeho možné vedlejší účinky. Vy sama ale víte nejlépe, co potřebujete vědět, abyste své obavy zmírnila.