Psychika ženy v těhotenství

Milá Mirko,

Vaše situace je opravdu komplikovaná, a myslím, že kromě psycholožky by Vám mohl pomoci i právník: bezplatnou právní (i psychologickou) poradnu pro rodiče najdete na www.aperio.cz/poradna. Pokud vím, otec dítěte k Vám má určité závazky, a v poradně Aperia Vám určitě poradí, co můžete dělat a kam se obrátit. Podobnou službu, také zdarma, nabízí i občanské poradny, kde je výhodou osobní kontakt.

S těhotnými pracuje a smlouvu s pojišťovnami má v Praze klinická psycholožka PhDr. Marie Pečená, působí na Praze 4. Budete ale nejspíš potřebovat doporučení svého praktického lékaře - informujte se u ní.

Přeji Vám hodně sil, pevné nervy a také hodně štěstí,

Eliška

Prosím nevěděli byte o nějaké dobré těhotenské psycholožce v Praze? Soukromou bohužel nemohu zaplatit. Je mi 27let, jsem v 17.týdnu, první těhotenství, otec dítěte se dušoval jak se o nás postará, zatím se mu podařilo vytáhnout ze mě všechny peníze co jsem měla...zadlužila jsem se všude možně abych mu pomohla v těžké době a za to mě nechal a já pochybuju že peníze ještě někdy uvidím. Bydlím v podnájmu se dvěma mladýma holkama a jsem na rizikovém. Beru 10.500Kč nemocenskou a moje výdaje jsou se všema splátkama 13.000 a to tam nepočítám jídlo. Prostě jsem mínus už teď. Brácha mi trochu pomáhá ale to donekonečna nejde. Jsem totálně na dně...potřebuju pomoct nad tím vším získat jakýsi nadhled a znovu načerpat sílu a chuť těšit se na mého vysněného mimínka, protože tu nemám už dlouho. Potřebovala bych taky nějakou práci na doma protože nic jiného dělat nesmím... mám strach, že to nezvládnu, až bude na světě...nabudu umět bejt svobodná matka!!! Ani nechci.

Milá Renčo,

situace Vaší dcery i Vaše je opravdu tíživá, a o to víc musím ocenit, jak při tom všem myslíte především na svou dceru. Rozumím Vašemu dotazu tak, že si přejete dceru podepřít nějakým racionálním právním argumentem, proč se nemusí ze strany svého přítele bát dalšího nátlaku. Právní informace Vám sice poskytnout nemůžeme, ale můžete je získat v poradně o.s. Aperio - www.aperio.cz/poradna/.

Napadá mě, že pro přítele Vaší dcery je situace podobně nepříjemná, a tohle je způsob, jakým se brání. Je třeba se obrnit trpělivostí a požádat ho, aby s tím přestal s poukazem, že škodí i sám sobě. Další kroky Vám jistě poradí v právní poradně Aperia, pokud svůj dotaz takto formulujete.

Přeji Vám hodně sil v nelehkém období,

Eliška

chci se zeptat mužu bít těhodná i přes dánu a přitom ještě mít menstruaci ?

zdravím vás,moc dobře se mi nepíše,tím spíš že se jedná o těhotenství mé 16-ti leté dcery.rozešla ses přítelem po roční známosti,měli spolu styk i po rozchodu a nyní zjistila že je v 6.týdnu těhotenství.bývalý přítel se k tomu postavil tak že po mé domluvě přispěl polovinou poplatku za výkon.mám ztoho pocit že to činí pouze proto aby dceru mohl psychycky vydírat,nebot tvrdí že otcem není a šíří pomluvy,jsem také samoživitelka a nechci aby dcera dopadla stejně má situace není tak dobra abych ji mohla pomoci finančně s dítětem,musíme tedy přistoupit na interupci.mám strach aby se dcera nezhroutila už tak je na dně i když se ji snažím být oporou.je nějaká rada pomoc jak se bránit?renasi@seznam.cz děkuji

Dobrý den, paní Ali,
rozumím Vám, že se Vám reakce Vašeho partnera na těhotenství jeví jako nepochopitelná a je to pro Vás velmi zranitelné. Žena, která zjistí, že je těhotná potřebuje cítit dobré zázemí a pocit bezpečí, který je právě již samotným těhotenstvím narušen. Z celé situace vyplývá, že Váš partner je těhotenstvím zaskočen a další děťátko pro něj představuje asi zvýšené nároky (více zodpovědnosti, méně času, více finančních nákladů atd.)Toto jsou pravděpodobně důvody, proč se k těhotenství staví zamítavě. To, že s Vámi nyní již 3 dny nemluví demonstruje jeho postoj, který za něj mluví odmítavou řečí a možná i jakýmsi nátlakem. Paní Ali, je dobře, že sama jste se rozhodla, jak se k těhotenství postavit. Važte si toho a dále na tom stavte. Důležité je si promluvit s partnerem o celé situaci. To, že nyní mlčí je z jeho strany maladaptivní reakce. Pravděpodobně to budete muset být Vy, kdo prolomí ledy. Mluvte s partnerem o svých pocitech, obavách a potřebách. I o změnách, které příchod nového děťátka přinese. Debatujte o tom, zda se celá situace dá zvládnout, jak moc pro Vás bude nová. Vím, že to není lehká situace, ale nevzdávejte se a pusťte se do komunikace. Největší chybou by bylo o celé situaci nemluvit a vzájemně si lecos vyčítat. Pokud byste cítila, že potřebujete pomoc z venčí, klidně se na nás dále obraťte nebo navštivte s partnerem partnerskou poradnu nebo nějaké centrum pro rodinu.
Paní Ali, přeji Vám hodně síly a pozitivní energie. Dopřávejte si také prostor sama pro sebe, pečujte o sebe a odpočívejte, dbejte na duševní hygienu a nezůstávejte v problému sama.

Dobrý den, paní Jarčo,
na Vaší otázku zda lze přerušit těhotenství ve 20. týdnu těhotenství (5. měsíci) odpovídám, že to již nelze. Plod ve Vašem bříšku je již poměrně hodně veliký a interubční zákrok již není legální.
Mrzí mě v jaké situaci se nacházíte. V současné době bude nezbytné se pokusit s těhotenstvím smířit, přijmout ho. Vím, že to není lehké, pokud na něj Váš partner ani Vy nejste připraveni, ale není to nemožné. Zkuste se spolu bavit o tom, co Vám miminko přinese a co se ve Vašem životě změní.Mluvte o svých pocitech - ať jsou jakékoli, nenechávejte si je uvnitř. Pokud budete cítit, že situaci nemáte pod kontrolou, obraťte se na nějakou organizaci zabývající se podporou rodiny nebo na organizaci, která se zabývá situací žen, které čekají neočekávané miminko a neví, jak dále (např. www.linkapomoci.cz). Vím, že Vaše situace není snadná a je na psychiku hodně náročná. Proto o svém problému komunikujte a také si dopřávejte prostor pro své úvahy a rozjímání.
Pokud budete nadále něco potřebovat, klidně se na nás obraťte.

Dobrý den,

žijeme s partnerem 3 roky mám v péči dítě 5 let z prvního manželství, a zjistila jsem že jsem těhotná (neplánovaně). Oba jsme rozvedeni přítel má z 1manželství 2 děti 17 a 7 let a já jedno 5 let. Po zjištění že jsem těhotná bylo vše normální, probíhaly legrácky o těhotenství ale po týdnu mi přítel řekl, že si musíme promluvit a že další dítě nezvládne, nebude prý na mě tlačit ale kolotoč, který by to roztočilo by byl prý nad jeho síly, ale do ničeho mě nebude nutit. Já o dítě stojím, na přerušení nechci(neodpustila bych si to). Tak jsem mu to i řekla. Teď se mnou nemluví již 3. den. Co si mám o jeho mlčení myslet? Je mi 33 let a přítel je o 10 let starší. Děkuji Ali

Dobrý den chci se zeptat zda jde ještě v pátém měsíci přerušit těhotenství?Myslela jsem že to zvládnu ale nejsem připravená a přítel už vůbec ne.Je nezodpovědný,a dítě by mu bylo jenom překáškou.Chtěla bych o tom něco vědět jak se to provádí,jestli mi něco hrozí.Co proto mám udělat atd.předem moc děkuji Jarča

Ať jsou Vaše myšlenky jakékoli, dejte jim prostor, jako jste to udělala doteď. Žádná odpověď není špatná, vše je povoleno. Jde jen o to, vyznat se v sobě, nalézt odpovědi na své otázky a jasně vytyčit své strachy. Toto, zabere nějaký čas, přijde to postupně, proto na sebe nespěchejte. Buďte na sebe milá, opatrujte se, rozmazlujte se. Najděte si nějaký záchytný bod ve svém právě se měnícím se životě – třeba nějaké přítelkyně, nebuďte na své starosti sama . A jak se nyní chovat ke svému partnerovi, na kterém Vám vadí v současné chvíli snad všechno? Zkuste se k němu chovat v mezích normálu, slušně. Komunikujte s ním, vysvětlete mu (nemusíte nijak konkrétně), že nyní prožíváte přelomovou situaci svého života a že potřebujete prostor pro sebe. Andrejko, přeji Vám hodně síly a vytrvalosti na cestě za hledáním vlastního štěstí. Pokud poslechnete hlas svého srdce a vytyčíte si své strachy (kterým lze čelit,) pak těhotenství pro Vás nemusí znamenat (jak se nyní může jevit) jen pocity nejistoty, obav a podráždění, ale může znamenat cestu plnou sebenaplnění, sebedůvěry, zrání a lásky . Uvědomte si, co pro Vás znamená Vaše miminko, jaká chcete být matka a co je pro Vás důležité. Mějte se pěkně, zdravím, Eva

Dobrý den, paní Andreo,
první, co poznamenám je, že takto z povzdálí internetové komunikace, kdy blíže neznám Vaší situaci, mohu jen odhadovat některé události a situace, které Vás ovlivnily a proč se cítíte nyní tak, jak se cítíte. To je šíleně komplikovaná věta, co jsem napsala, že :-)? Pojďme tedy společně zkusit rozebrat výskyt Vašich současných pocitů, které Vás zaskočily. V první řadě je důležité říci, že jste udělala skutečně zásadní věc - že jste si své pocity přiznala a to ať jsou jakékoli. Své pocity nevytěsňujete, ale pracujete s nimi - i když si je třeba nedokážete vysvětlit. Paní Andreo, já osobně si myslím, že nemáte zpracovanou svojí minulost s minulým partnerem. Možná jste si přála začít znovu, dále se s partnerem, který se k Vám nechoval příliš hezky, již nestýkat. Proto jste navázala nový vztah. Jenže ono vždy nelze novým vztahem vymazat minulost. Zřejmě jste ještě nebyla tak úplně přeorientovaná na svého nového partnera, i když byste si to sebevíce přála. Dle mého názoru na to upozornilo právě těhotenství. To je totiž pro ženu obrovskou zkouškou, životním mezníkem, kde se odhalí naše hodnoty, obavy a strachy – je to zkrátka jakýsi prostor, kde se střetává minulost, přítomnost a budoucnost. Nyní jste v přítomnosti, ale bez minulosti jít dále nemůžete a zároveň vstupujete do přítomnosti, kde se nemáte tzv. čeho chytit, vše je nejisté. Paní Andreo, těhotenství (i když bylo sebevíce chtěné!!!) může ženě odhalit, jako se stalo právě Vám, určité „pachutě“, které neočekávala a neví proč je cítí. Ve Vašem případě to může být akutní nechuť k partnerovi. Mám za to, že se bojíte s ním být v představě otce Vašeho dítěte, protože v jádru své duše jste na tuto eventualitu nebyla připravená. Já vím, že to zní dosti bláznivě, když jste psala, že jste si miminko přála. Ale něco jiného je si miminko přát a něco jiného je být skutečně těhotná. Právě proto, že může dojít k výskytům pocitů, které byste nikdy předtím neočekávala. Paní Andreo, položte si otázku: byla by má nechuť k partnerovi také, i kdybych nebyla těhotná? Pokud odpověď zní ano, pak je něco ve Vašem vztahu špatně a je na zvážení, zda v něm skutečně dále pokračovat – za jakou cenou? Pokud byste došla k úsudku, že veškeré Vaše pocity pramení z toho, že si zkrátka nedokážete představit, že se navždy svážete se svým současným partnerem Vaším miminkem, pak bych dala Vašemu vztahu prostor. Situace je pro Vás nová, musíte si zvyknout a hlavně se nejdříve sama v sobě trošku vyznat. Udělejte si pro sebe klidný a tichý prostor, přemýšlejte čeho se nejvíce bojíte. Toho, že nic nebude jako dříve? Jestli zvládnete být matkou? Znamená to, že budete mít miminko zároveň i to, že nutně musíte být se svým partnerem pořád?

Milá Silvo,

z toho, co píšete, si nejsem jistá, jestli se zlobíte víc na psa nebo na svého přítele. Pes se chová nejspíš docela přiměřeně svému věku a svým možnostem, a při troše snahy se dá časem vychovat, aby nelezl do postele a nežvýkal dudlíky (což je rozhodně nepříjemné, když máte malé dítě). U Vašeho přítele to asi bude složitější, a takhle na dálku je těžko říct, v čem je problém - zda v tom, že máte oba různý vztah k psovi, anebo k dítěti, které čekáte, nebo ještě v něčem jiném. Jediným řešením se mi zdá se posadit a promluvit si o tom, co se mezi Vámi děje. Vzájemně si naslouchat, nehodnotit se, vracet se k Vašemu vztahu a k dítěti, které čekáte. Pokud Vám to společně nepůjde, nevzdávejte to a případně ho zkuste přesvědčit pro společnou návštěvu rodinné poradny.

Držím Vám palce a přeji krásné jaro,

Eliška

Milá Sáro,

při čtení Vašeho dotazu mě napadalo, že na Vašem místě se asi cítím bezmocná a naštvaná, a deprese střídající se se vztekem mi připadá skoro jako přiměřená reakce. Zmiňujete svůj vztah s prvorozeným synem a obavy, jak zvládnete druhé dítě; je normální, když jsou na sebe matka s dítětem pevně vázáni, a druhé dítě to může opravdu radikálně změnit. Důležitou roli v oddělování staršího dítěte od maminky hraje většinou jeho tatínek, který se mezi druhým a třetím rokem stává zvlášť pro chlapce významnou osobou; tento přechod většinou nastane nejpozději po narození mladšího sourozence.

Další věc, kterou zmiňujete, je Váš vztah s manželem. Z toho, co píšete, to zní, jako by Váš muž nedokázal ve Vás vidět sexuální bytost, pokud Vaše tělo - Vaše prsa a Vaše děloha - slouží jinému účelu, tedy dětem. Určitě pro to má svůj důvod, to však nemění nic na tom, jak to pro Vás nejspíš je zraňující a komplikuje Vám to přijetí vlastního těla. Navíc se cítíte vinna, pokud on je unavený z Vašich změn nálad - které jsou nejspíš podpořené hormonálními změnami v těhotenství, ale mají svůj základ v tom, co se Vám děje. Takto na dálku je velmi těžké dát jednoznačný recept, ale často pomáhá udělat si prostor na vzájemnou komunikaci - prostě mluvit o svých pocitech, neobviňovat druhého a snažit se mu otevřeně naslouchat. Pokud by se Vám to nedařilo, nebojte se požádat svého muže o návštěvu rodinné poradny. Jak píšete, potřebujete teď duševní klid pro své miminko, a dobrý vztah mezi Vámi a Vaším mužem je teď priorita, o kterou se budete moci opřít teď i po narození dalšího miminka.

Pokud budete potřebovat další podporu, ozvěte se mi na můj e-mail (v sekci o autorkách).

Hodně klidu a sil,

Eliška

Dobrý den máme psa je rok starý a problém je v tom že se bojím kvůli dítěti aby mu nic neudělal,začínámi na něm všechno vadit,že leze do postele,a že všechno hned zničí,koupila jsem nový dudlíky a nechala je položený na stole a on je rozkousal.Tak mě to naštvalo,že jsem se rozhodla že ho odvezu k mámě na zahradu,ale kvůli tomu jsem se chytla s přítelem tvrdí,že pes je nejlepší hlídač dětí.Nevím co mam dělat hádáme se kvůli němu den co den.Těd jsem mu navrhla že bud bude z bytu pes nebo já a on mi řekl at se nastěhuju k mamince když mi tak vadí,nevím co mam dělat.Od tý doby co jsem mu řekla že jsem těhotná,tak se chová divně,ráno si vezme psa a jde na celej den pryč.Večer když se ho zeptam kde byl tak mi řekne že je unavenej a že si o tom promluvíme ráno.Jýá fakt nevím,ale za všechno může ten pes,má ho radši než mě.Vubec ´jsemnou nemluví,a pak když s ním chci někam jít já tak má práci jsem zoufala,myslíte že je možný že jsi našel jinou ženu?Ted jsme měli v plánu jet na chatu na Slovensko a sešlo z toho,kvůli němu.Co mam dělat?nebo je možný že by nechtěl dítě?vždycky si ho moc přál.Předem moc děkuji.

Dobrý den,
je mi 27, čekám druhé dítě, s prvním bylo vše naprosto v pořádku, teď jsou mu 2,5 roku a máme krásný vztah.Přestože mě mateřství velmi naplňuje od začátku tohoto(chtěného a plánovaného)těhotenství mám depresi, záchvaty neovladatelného vzteku a agrese, prostě děs. Možná to pramení z toho, že můj muž se mnou během těhotenství nespí a vůbec o to nestojí, následné kojení ho také odpuzuje. Jsem z toho nešťastná a mám hrozné výčitky kuli miminku, které samozřejmě miluju, ale bojím se, že mu tímto škodím. Mám hrůzu jak vše zvládnu, první syn je na mě dost fixovaný. Manžel už je ze mě unavený a nedivím se. Prosím vás existuje na to nějaká rada? Nebo vysvětlení? Připadám si už jako blázen. Mockrát předem děkuji za odpověď.
Sára

Milá Leono,

je mi velmi líto, co se stalo Vaší kamarádce, a chápu Vaše obavy. Jak nejspíš víte, Vaše kamarádka teď zažívá velmi obtížné období a to, že vyjadřuje nechuť k tomu, mít dítě, které čeká, k tomu nejspíš patří a pravděpodobně zase odezní. Dítě, které čeká, jí totiž velmi hmatatelně připomíná její ztrátu, navíc se možná bojí být osamělá matka. V pátém měsíci je ale na ukončení těhotenství už pozdě, takže se myslím nemusíte obávat, že by kamarádka sáhla k tak radikálnímu opatření. Může se ale ještě rozhodnout dát dítě k adopci.

Není ale na místě, aby jí kdokoli další její rozhodnutí vymlouval, jakkoli je to pro Vás určitě těžké. Může si Váš dobrý úmysl vyložit jako Vaše nepochopení její situace, a ještě víc se stáhnout. Jako lepší řešení se mi zdá dát jí najevo, že ať se rozhodne jak chce, budete stát za ní a podporovat ji - to dítě koneckonců čeká ona sama, a nikdo další.

Na druhou stranu si myslím, že pokud Vaše kamarádka nevyhledala psychologickou krizovou intervenci, měla by to co nejdřív udělat, aby se jí ulevilo a aby se dokázala rozhodnout, co je pro ni v danou chvíli nejlepší. V hlubokém zármutku, kdy jsme rozzlobení na toho, kdo nás opustil, nebo kdy chceme své pocity popřít a zbavit se jich, mohou být naše rozhodnutí někdy unáhlená. V těhotenství je navíc důležitá psychická pohoda, a ačkoli co se stalo, se už nemůže odestát, profesionální podpora ji může hodně posílit.

Přeji Vám hodně trpělivosti a Vaší kamarádce hodně sil!

Eliška

Milá Aneto,

obrátit se na psychologa je určitě dobrý nápad, zvlášť pokud se s úzkostností potýkáte už delší dobu. Protože nepíšete mnoho o svém strachu z mateřství - týká se porodu? péče o dítě? schopnosti otěhotnět? - nedokážu Vám teď nabídnout konkrétní informaci nebo kontakt. Možná by pro Vás mohla být dobrým řešením některá ženská skupina (bývají ve větších městech, hledejte na internetu), která je bezpečným prostředím pro sdílení obav na toto téma. Je třeba hledat, některé jsou více ezoterické, jiné zaměřené na práci s tělem...

Z knížek, které nabízejí příležitost vyrovnat se i s obavami z mateřství a porodu, mě napadají Slzy po porodu od Elisabeth Geisler, a Birthing from Within od Pam England a Roba Horowitze (obě si lze zapůjčit v knihovně Aperia, www.aperio.cz).

Vy sama víte nejlíp, jakou otázku si potřebujete v souvislosti s Vašimi obavami položit. Záleží na Vás, jaký způsob jejich zpracování Vám nejlíp vyhovuje.

Ráda Vám pomůžu, pokud napíšete o své fobii více - buď sem do poradny, nebo na muj e-mail eliska.kodysova@aperio.cz, pokud nechcete psát do veřejného prostoru.

Hodně sil a víry v sebe,

Eliška

Ahoj Andrejko. Já nejsem psycholog ani odborník, jen mě potkalo přesně to samé jako tebe. Po 14ti dnech chození s novým mužem, jsem otěhotněla, přestěhovala se k němu, zamilovaná, po měsíci jsem se stěhovala zpět odkud jsem přišla, protože jsme se denně hádali. Já jsem hodně temparamentní tvor a ještě do toho těhotenské hormony...no je ti asi jasný jak to uvnitř mě vše vařilo. On o malého opravdu stojí, finančně mě podporuje, ačkoli už bydlíme každý jinde a jak jde čas (jsem už ve 13.týdnu), pomalu si uvědomuji, že mít chlapa, kterej se o mě dokáže postarat, není mu jedno jak mi je, ať mi jeho chování přijde sebetrapnější, nebo nesnesitelné, mám vlastně štěstí. Spousta chlapů by se na mě vykašlalo, a byla bych na všechno úplně sama. Andrejko oni se rodičovství taky učí, taky je to pro ně nový jako pro nás holky. Buď opravdu ráda, že je starostlivý. A přečti si tenhle článek https://psychikavtehotenstvi.estranky.cz/stranka/psychika-muze-v-obdobi-tehotenstvi-partnerky . Mimochodem pomýšlení na přerušení mám už za sebou. Až toho malýho budulínka uvidíš na ultrazvuku, myšlenka na přerušení tě už ani nenapadne. Přeji pevné nervy. Když budeš něco potřebovat, napiš na mail prodigy222@seznam.cz pa pa Mirka

Dobrý den,
v lednu jsme se rozešli s partnerem, který se ke mně nechoval moc pěkně, a začala jsem hodně komunikovat s jeho kamarádem. Zpočátku jsem měla pocit, že věkový rozdíl mezi námi (18 let) je příliš velký a on je na mě příliš starý. Po nějaké době mi to přestalo vadit a měla jsem pocit, že je vše skvělé a že je přesně takový, jako já, zvláště co se týká vytváření vztahu.
Vzhledem k tomu, že s bývalým partnerem jsme nechávali otěhotnění volný průběh (já si moc přála otěhotnět), ale nešlo to, napadalo mě, že je třeba problém i ve mně.
S novým přítelem jsem zpočátku ochranu řešila, ale po nějakém čase jsem si opět vzpomněla na svou touhu po miminku, takže jsme ochranu přestali používat. V té době jsem s ním byla něco přes měsíc a půl, ale znala jsem ho již několik let.
Otěhotnět se mi podařilo snad na první pokus. Momentálně jsem v 7tt, ale už více než 2 týdny mám pocit, že se svým novým partnerem nechci být. Jeho starostlivost a obětavost mi přijde naprosto přehnaná a strašně mi vadí. I když jsem mu to už řekla a on se snaží to respektovat, tak mám pocit, že jej vedle sebe nesnesu - vadí mi na něm všechno...snad i to, že dýchá, a najednou nemám pocit, že bych k němu něco cítila. Paradoxně mi spíše chybí můj bývalý přítel, i když jsem si s ním užila spíše více smutku než radosti. Mám obavy z budoucnosti, z toho, že i kdybych se rozhodla být s miminkem sama, stejně budu muset s partnerem komunikovat, protože on bude mít o dítě velký zájem, dále i z toho, jak na mě bude hledět okolí (včetně mého bývalého přítele, se kterým bydlíme ve stejném domě) apod. Možná jsou tyto pocity způsobeny hormony, ale mám velký strach, že tomu tak není. Už jsem došla i k tomu, že přemýšlím, jestli je vůbec vhodné v takovéto situaci miminko mít. Vím, že za mně nikdo nemůže rozhodnout, co mám dělat, ale stejně Vám budu vděčná za odpověď. Andrea

Dobrý den nevím co mám dělat,kamarádka čeká dítě je v pátém měsíci a před 14dny jse jí zabil přítel na motorce,furt pláče a vubec nejí,řekla mi že to dítě nechce,že to sama nezvládne nabízím jí jakou koli pomoc,finančně je zajištěná,a má velkou oporu v rodičích ale stejně tvrdí že to dítě jdá pryč.Jak jí mám přesvědčit aby si to dítě nechala,kdyt to je přeci krásný,a bude mít hezkou vzpomínku