Psychika ženy v těhotenství

Dobrý den, už jsem Vám sem jednou psala, mimino jsme si nakonec nechali a je naštěstí zdravý a nadherný, ale občas je péče o něj dost vysilující, s přítelem se staráme oba, ale někdy když v noci řve a člověk má nastřadanou unavu, je opravdu težké být milý, chtěla jsem se zeptat, mohla by jste poradit něco na nervy. Už je staré 18 dní, a jsme z toho celkem přetažení, Nevíte co by se při kojení dalo nejak brát na nervy, nemyslím nejaky prašky spíš nejaky přírodní věci nebo tak. Nebo nejaky meditace .-) já nevim. Ale v tu noc okolo 3. už pak občas ztrácime trpelivost.

Dobrý den,
s přítelem jsme spolu 5 let, za měsíc se mi má narodit miminko.
Dítě jsme neplánovali.ale hned na začátku jsme se dohodli, že si ho necháme.
Jenže čím víc se porod blíží, tím hůř to partner nese, poslední měsíc už se mnou prakticky nemluví, pokud mluví, tak odsekává a štěkáme po sobě.Teď přiznal, že je toho na něj moc, že se s dítětem pořád nedokáže smířit. Jak mu mám pomoct? Je odhodlaný se mnou zůstat, ale já mám pocit, že za těchto podmínek se v jednom bytě prostě nesneseme...Hrozně ráda bych mu pomohla se s tou situací vyrovnat, ale nevím jak...Je šance, že se po porodu, až dítě uvidí, zase srovná?

Dobrý den,

Jsem ve 13. týdnu, letos mi bude 30 a ikdyž jsme miminko neplánovali a přišlo trochu v nevhodnou dobu, věk už na to mám. Jenomže už pár týdnů, jsem z toho velice unavená a svou velice náročnou práci teď vůbec nezvládám. Dojíždím a odjedu ráno v6 a v 6 večer se vrátím, už úplně vyčerpaná. Navíc zrovna s manželem zařizujeme dům, a tak dokud nedostaneme hypotéku, tak to musím v práci vydržet, protože manžel má docela malý plat a beze mě tu hypotéku nedostanem. Manžel je hodný, citlivý člověk, ale nevěřím mu že se o nás postará...co se týče peněz, bank a úřadů tak je to ťululum. Prostě mu vůbec v těchhle věcech nevěřím a všechno je na mě.....

Jenomže poslední dobou se mnou zametají hormony, a práce a dojíždění mě vyčerpávají natolik, že když večer konečně dorazím domů, tak buď brečím, hodiny koukám do blba nebo vyčerpáním spím. Vůči mužům jsme začala cítit úplný odpor a nenávist. Taky proto že když jsem byla malá, otec mě hodně bil a týral. Matka se ho vždycky bála a stejně jako babička kolem těch chlapů jen skákaly, staraly se o děti, nakupovaly, vařily, uklízely atd. Řekla jsem si už tenkrát že tohle nikdy nedovolím a že nebudu nikdy dělat nějakou služku. Nenáviděla jsem je. Uplynulo spoustu let a mužům jsem odpustila. Snažila jsem se je chápat a dokonce tátovi jsem odpustila a smířila se s ním.

Jenže teď se ve mě všechny ty křivdy znovu probudily a já nesnáším svého muže, za to, že se o nás neumí postarat, že ikdyž je mi zle a jsem těhotná tak musím dojíždět a sedět 9 hodin ve stresující práci (nadnárodní firma kde se mluví anglicky řeším reklamace a furt se dohaduju s muži, kteří si neumí plnit své povinnosti a vymáhám z nich potvrzení dodávek) je to k zbláznění a tím že jsou to chlapy - o to je to horší - postřílela bych je všechny. To co pro mě dříve nebyl problém, teď je strašné - protože na všechno reaguji moc citlivě, moc osobně. Už to nejde jako dřív. Bolí mě z toho stresu břicho a nemůžu jíst. Nemůžu se uklidnit a pak vydím doma to své neschopné ťululum brečím a brečím a nenávidím je, protože mi příjdou naprosto k ničemu. Nechápu k čemu vůbec chlapy jsou...A mám strach aby po tom všem to miminko bylo v pořádku.

Vím, že on mě miluje. Vím že je bezradný a ztracený a vůbec neví co má dělat. Vím že se mi snaží pomoci, a že ho trápím.

Ale mě to příjde strašně nespravedlivé, že se na těhotné ženy neberou žádné ohledy. Že musí pracovat stejně jako předtím a nebo jít na nemocenskou a přijít tak o polovinu svého platu.
Že žena má vydělávat, rodit a ještě se starat o domácnost.

Nemám nikoho blízekého, komu bych to mohla říct. Rodičům to říct nemůžu, nechci otevírat staré rány za to co se mezi námy stalo. Sestra žije s bohatým mužem a dítě nikdy neměla. Nevím - ona to měla vždycky tak že se o nivšichni postarali, takže mi vůbec nerozumí.........

Nevím jak si pomoci. Nevím jak se smířit s tím co je. nevím jak těm chlapům odpustit. Nevím jak najít klid. Nevím jak z toho ven, jen vím že už nemůžu, že úplně šílím a že je mi toho malého líto, ale nevím jak se dát do pohody......

Dobrý den, Laďko,
mrzí mě, co se Vám přihodilo. Chápu Vaší bolest i zklamání. Musíte si dát čas se se vším smířit. Příroda je mocná a my její zákony mnohdy nemůžeme změnit, pak nezbývá než věci přijmout takové, jaké jsou. Nemohla jste nic dělat, za nic nemůžete, z ničeho se neobviňujte. Chápu, že jste zklamaná a smutná. Vy jste měla miminko moc ráda a těšila jste se na něj - udělala jste to, co jste mohla nejvíce udělat. Nyní, když nadešlo odloučení, je potřeba se s miminkem rozloučit. Klidně na něj v duchu mluvte, řekněte mu o svých pocitech k němu. Není to nic divného, je to upřímné vyjádření Vašich pocitů. Také o svém smutku mluvte s partnerem. Musíte celou situaci prožít, ne ji vytěsnit. Je dobré se svým strachem bojovat - v příštím těhotenství by Vás strach mohl dostihnout a mohla byste trpět úzkostným strachem o vývoj dítěte. Ze zkušeností vím, že tato vada se skutečně může vyskytnout jen vyjímečně. Bylo by dobré si i své obavy o další těhotenství probrat s Vaším gynekologem. Ujistěte se ve věcech, které chcete znát. Než vstoupíte do dalšího těhotenství, je třeba mít zpracováno nynější těhotenství. Vězte, že takové věci se prostě stávají. Klidně si dovolte smutnit, když vidíte jinou těhotnou ženu - je logické, že cítíte lítost. Nechte své pocity plynout. Shrnu-li to, mluvte o svých pocitech, ptejte se na nejasnosti a buďte pozitivní. Mějte se pěkně, Eva

Dobrý den,
je to již tři měsíce co jsem podstoupila na 18tt ukončení těhotenství pro chromozomální vadu plodu,dow.sy.Je mi 38 let,mám už 17 letou dceru z předešlého vztahu.S novým přítelem jsme se těšili,jako asi většina párů.Když se pak přihodilo tohle sebralo mě to víc než-li jsem čekala.Bylo mi psych. velice nedobře a to jsem se snažila se různě zaměstnat.Vždy když vidím těhotnou s bříškem padá to na mě znovu a nejeden večer si pobrečím.V práci teď přišly tři kolegyně s tím že jsou těhotné,moc jim to přeji,ale vždy cítím uvnitř bolest,když je vidím.Své pocity jim nedávám znát.Říkám si,jestli už by mě tyto neg. pocity neměly opustit,nebo je ještě brzy?S přítelem miminko ještě zkusíme,ale je mu také 42 let,nějak se snažit nechce,chce to nechat náhodě,tak jsme k tomu přistupovali i předtím.jenže teď si říkám,když se nebudeme snažit,nevyjde to a nebo až za dlouho,nejsem už stará,nemůže se zase něco podobného opakovat??Lékaři jsou optimisté,nemám se prý bát,znovu se to nestane,strach je po takové zkušenosti prý normální.Nevím,proč mě to tak občas,na mě vlastně často,trápí.Možná má na to vliv i má práce,jsem už leta zdrav.sestra na JIP.Přejde ta bolest někdy??
Děkuji a hezký zbytek dne přeje Laďka

Dobrý den, chtěla jsem s na Vás obrátit, vaše internetové stránky mne velmi zaujaly, máme s přítelem podobný problém, chtěla jsme se vás zeptat na radu případně možnost nejakého poradenství.
Bohužel máme s přítelem velmi negativní postoj k těhotenství, nějak se tím nedokážeme vyrovnat, protože bylo nečekané, bylo nam ale zatěžko jit na potrat, že bychom si to později vyčítali a take kvuli okolí, ted ale máme výčitky že jsem na potrat nešla, ale ted už nejde, jsem v osmém měsící. S přítel se známe ani ne rok a půl, takto velký závazek a zodpovědnost na celý život si nedokážeme představit, ale naše okolí to moc nechápe, očekává že budeme automaticky štastní, přemýšlíme dokonce už i o adopci, ale na jedu stranu doufám ž se to všechno nějak srovná. ALe spis máme chut oba před tou zodpovedností prchat. Jsme unavení z toho, že okolí hodnotí naši situaci jinak a nedokážeme se moc přetvařovat.
Dekuji

Milá Vanilko,

ocitla jste se opravdu v nezáviděníhodné situaci. S partnerem jste měli určitou představu o svém vztahu a jeho vývoji, a najednou Vás těhotenství nasměrovalo úplně jinam - a stát se rodičem je změna opravdu velká.

Je výborné, že Vy dva s partnerem držíte v tomhle spolu a že těhotenství pro Vás není důvod k ukončení vztahu, v tom vidím velikou naději pro Vás všechny, včetně Vašeho dítěte. Z toho, co píšete, se mi nejproblematičtější zdá tlak Vašich příbuzných, kteří Vám neumožňují pojmenovat to méně příjemné, co pro Vás narození dítěte znamená. Je úplně normální cítit, že o něco důležitého těhotenstvím přicházíte. Ztráta je ale většinou jen dočasná (i s malým dítětem se dá podnikat spousta věcí, zvláště pokud se Vaši příbuzní na dítě těší a budou ochotní Vám pomoci) a zároveň také získáváte další zkušenost, která Vás oba může hodně obohatit a naplnit.

Navíc dítě, které čekáte, tu už téměř je, a Vy dva jste jeho rodiče - jeho budoucnost tedy leží jen a jen ve Vašich rukou. Pokud víte, že není ve Vašich silách dát dítěti nyní zázemí, adopce nemusí být špatná volba - je však nevratná a má svou cenu pro všechny zúčastněné. Zkuste najít někoho, s kým si promluvíte nejen o svých pocitech k dítěti a lidem kolem Vás, ale i o různých alternativách do budoucna. Může to být psycholog nebo jiný odborník, ale i dobrá kamarádka, která bude naslouchat. Určitě Vám neradím počkat, jak se věci vyvrbí po porodu - stává se, že najednou se po porodu nejistota změní v láskyplné přijetí, ale u nechtěných těhotenství s tím nelze počítat najisto. Může se stát, že pokud se na narození dítěte nepřipravíte, uvrhne Vás do osobních či partnerských potíží (ať už si dítě necháte nebo se jej vzdáte). Proto je pro Vás důležité zajistit si dostatek podpory a sebejistoty už teď v těhotenství.

Přeji Vám hodně klidu pro rozhodování a podpory pro to, vše zvládnout,

Eliška

Dobry den,
mam velice negativni pocity k svemu tehotenstvi. Prestoze jsem si dite prala, tehotenstvi nebylo planovane. Manzelova reakce byla negativni a to stale pretrvava. To stejne ze strany me mamy. A moje zezacatku pozitivni pocity presly v pocity, kdy nevim, jestli dite porad chci. (jsem v 8tt.) Necitim podporu okoli, tehotenstvi je doprovazene nevolnostmi a neumim si predstavit byt matkou (i kdyz vek na to rozhodne mam), jsem velice rozpolcena. Ziju v zahranici a o to si pripadam vice sama. A samozrejme mi prijde ze takove pocity nejsou normalni, protoze tehotenstvi je dar a clovek by mel byt stastny. Ja mam pocit, ze stastna nejsem ani trosku... Naopak, k diteti v sobe necitim vubec nic, a kdyz, tak prevladaji negativni pocity.
Omlouvam se ze zmateny dotaz, ale je velice tezke vyjadrit, co vlastne citim.
Mam vyhledat nejakou odbornou pomoc?

Milá Mio,

je mi moc líto, že se pro Vás těhotenství stalo nevítanou pastí. Z toho, co píšete, se mi zdá, že Vy sama těhotenství a děťátko vítáte, co Vám ale situaci komplikuje, je reakce Vašeho okolí. Úplně nerozumím tomu, proč Váš partner a Vaše matka tak reagují, a nejspíš se jedná o hlubší záležitost, kterou těhotenství nezpůsobilo, ale spíš připomnělo nebo zesílilo. Přesto to však nemění Vaši naprosto oprávněnou potřebu opory v tomhle období. Vaše pocity k očekávanému miminku jsou teď úplně normální - fyzická nevolnost velkou radost nepůsobí, a pokud nemůžete radost z těhotenství sdílet, může být těžké vytvořit si v prvních týdnech těhotenství k miminku pozitivní vztah.
Píšete, že jste v zahraničí - pokud máte možnost jakékoli podpory, vyhledejte ji. Nepíšete, kde právě žijete; může to být komunitní centrum pro ženy nebo matky, psychologické poradenství, porodní asistentka (zvlášť v Německu, Holandsku nebo Británii Vám poskytnou i psychickou podporu) nebo církevní organizace pro rodiny. Se svými pocity nemusíte zůstávat sama. Určitě by bylo vhodné řešit i vztah s partnerem a důvod jeho reakce, což pro Vás bude asi nejjednodušší, když získáte podporu z okolí.
Držím Vám palce a přeji hodně sil a pozitivní energie,

Eliška

Dobrý den, paní Martino,
stavy nevolnosti a únavy se v těhotenství bohužel někdy vyskytují a věřím Vám, že jsou pro Vás velmi zatěžující. Musíte se navíc starat o starší dceru, takže si nemůžete odpočinout kdy to potřebujete. Co s tím? Za prvé Vás snad potěším, že tyto nevolnosti se většinou ve druhém trimestru upraví a často i zmizí. Nebývá to však pravidlem. Pokud je Vám zle po ránu, pak zkuste vstávat pozvolna, k posteli si připravte snídani, kterou pak pomalu snězte. Nejezte nic dráždivého. Co se týče únavy - ta je jistě velmi nepříjemná, ale nic moc se s ní dělat nedá. Vaše tělo takto reaguje na těhotenství, které pro něj představuje trošku zátěž. Každé tělo se s těhotenstvím vyrovnává jinak. Zkuste hodně odpočívat a . JE důležité si naplánovat každý den dopředu - co je třeba zajistit pro domácnost a pod. a pomalinku si rozvrhnout síly. Dělejte jen to, na co stačíte. Zkuste poprosit o nějaké hlídání pro dcerku například rodiče či známé. Odpočívejte a vůbec si z toho nedělejte výčitky svědomí. Zodpovězte si na otázku, co je pro Vás prioritní. Dokonalý úkli není důležitý! Hlavně se šetřete! S dcerkou si můžete přeci hrát i v posteli - číst , zpívat, dívat se na pohádky apod. Paní Martino, dělejte také něco pro sebe - neco, co je Vám příjemné. Zkuste se objednat například na aromamasáž nebo se zkontaktujte s někým, kdo ovládá aromaterapii. Vonné silice mají velké účinky i na nevolnosti, únavu a povzbuzení psychiky. Také navazujte kontakt se svým miminkem v bříšku - mluvte na něj. Promluvte si o svých pocitech také se svým partnerem a hlavně opravdu vylučte pocity viny, že nejste schopná zvládat vše, co byste ráda zastala. Držím Vám palce, Eva

Dobrý den, paní Aneto,
Vaše pocity obav z budoucnosti jsou úplně normální. Těhotenství je pro každou ženou tak trochu bránou do neznáma. Je to jakási výzva nebo cesta, která s sebou přináší spoustu krásného, ale představuje i zátěž na psychiku. Mnohé se pro Vás změní. Změní se Vám priority, získáte novou životní roli. Budete mít okolo sebe človíčka, který na Vás bude závislý (již nyní je). Nemusíte mít však z ničeho strach, vše zvládnete. Zkuste přemýšlet o budoucnosti, zkuste si jí představovat. Co krásného Vás čeká? Jaká byste chtěla být matka? JAk byste chtěla Vaše miminko vychovávat? Co byste ho chtěla naučit? Jaký z něho vyroste asi člověk? To vše můžete Vy ovlivnit. Zeptejte se sama sebe co krásného Vám mateřství přinese? A zároveň si jasně pojmenujte, čeho se bojíte. Asi by bylo dobré všechny své obavy probrat s nějakou také těhotnou ženou nebo s porodní asistentkou. Co třeba navštívit nějaký předporodní kurz nebo chodit na cvičení pro těhotné? Paní Aneto, věřte si, pojmenujte si své obavy a také si zkuste představovat svojí budoucnost. Eva

Dobrý den, Naty,
jsem moc ráda, že jste to dokázala! A co? Promluvit si s partnerem o Vašich pocitech a potřebách. Dokázala jste čeli pravdě, ať je jakákoli. Určitě je lepší žít v pravě a ne ve lži. Doufám, že se máte dobře - nemáte žádné vážné komplikace s průbehem těhotenství, pro které byste musela být hospitalizovaná /jak jste psala/. Držte se a věřte, že pokud budete mít klidné zázemí a okolo sebe milující rodiče, pak budete v klidu a budete si moci užívat mateřství. Mějte se pěkně, Eva

Dobrý den, jsem ve 21. týdnu těhotenství. Doteď probíhalo vše úplně v pořádku. Asi dva dny na mě doléhají zvláštní myšlenky - představuji si, co všechno se v mém životě s dítětem změní a hlavně zda to všechno zvládnu. Podobné pocity jsem ve svém životě už zažila vícekrát - poprvé před maturitou, pak vždy před důležitými zkouškami na vysoké. Také vždy na konci prázdnin - před nástupem do školy (jsem učitelka). Nedovedu si představit, kdybych tyto pocity měla mít až do konce těhotenství. Myšlenky se snažím odhánět, ale moc mi to nejde. Prosím poradte, v lékárně mi na uklidnění nic prodat nechtějí, aby to neublížilo plodu. Děkuji. Aneta

Dobrý den,
ráda bych Vám poděkovala za podporu a chtěla bych tímto posledním příspěvkem podpořit všechny nastávající maminky při podobných rozhodnutích jako bylo to mé. Pozbírala jsem všechny síly,které mi ještě zbyly- přítele záhadným způsobem přiměla k debatě-sice toho neřekl moc, ale přesto-zjistila jsem, že si není jist, zda ke mě ještě něco cítí, ale že by rád zkusil fungovat jako rodina. Dohodli jsme se, že pokud se situace nezlepší, po porodu se přestěhuji. Bohužel jsem na to druhý den zůstala v porodnici s komplikacemi a přítel mi ani jednou nezavolal, ani se nestaral o to, že by mě vyzvedl, když mě propouštěli-musela jsem poprosit jeho otce. Jeho chování mě dále utvrdilo v názoru, že s takovým člověkem nemá smysl žít ani za cenu, že dcera nebude žít se svým biologickým otcem.Jako příklad by jí zrovna moc neposloužil. V této chvíli mám již zajištěný domov jak pro sebe i pro dcerku u svých rodičů, kteří jsou úžasní a vše mi po porodu pomohou přestěhovat. Teď již bohužel stěhování nestihnu-dcerka už se pomalu hlásí a tak nechci riskovat její zdraví. Přeji všem, kteří řeší obdobnou situaci, aby našli sílu a odvahu postavit se problémům čelem, a i když to bolí rozhodnout se správně a nebát se.

Dobrý den,
prosím o radu. Právě prožívám 13. týden svého prvního těhotenství. Je mi 30 a až dosud jsem fungovala jako normální, zdravá žena. Ani počáteční fáze těhotenství mi nedělala žádné problémy. To se změnilo asi před 2 týdny, kdy jsem se v průběhu dovolené dozvěděla o úmrtí své babičky. Po návratu z dovolené - před týdnem se u mě navíc projevila střevní infekce (krvácivý průjem), kvůli které jsem zůstala týden na neschopence. Po týdnu diety, kdy jsem se obávala svého špatného zdravotního stavu, tak i jeho dopadu na dítě, se mi udělalo lépe, ale dnes choroba udeřila znovu - takže z obav o sebe i o dítě jdu na gastroenterologii. Do toho jsem začala mít potíže s tlakem (nejspíš nízkým), takže přes den bývám malátná, zatmívá se mi před očima, a buší mi srdce - jsou to chvilkové stavy, které po chvilce klidu přejdou. Vypozorovala jsem si, že je to ve chvílích nervového vypětí. Stresu teď bohužel snesu mnohem méně. Stačí, aby na mě manžel trochu zvýšil hlas a okamžitě se rozpláču. Manžel si s mými slzami neumí poradit a ještě víc se zatvrzuje. Odjakživa patřím k citlivějším a empatickým jedincům a až poslední léta se mi dařilo najít si psychickou rovnováhu, z části také proto, že se cíleně věnuji zvýšení asertivity - ta mi tedy vrozená není. Nyní si ale přijdu totálně psychicky rozhozená, nejistá si sama sebou, a nevím už, co je způsobené těhotenstvím a co střevními potížemi (ze kterých se může vyklubat závažnější choroba), co je normální a co už by si žádalo odbornou pomoc.
Za normálních okolností bych se obrátila na rodiče, především na matku, ale nechci, protože ztráta babičky (matka matky) je již také dost vyvedla z rovnováhy, a já jim nechci způsobovat další přítěž. Manželovi jsem své stavy sice svěřila, ale mám pocit, že mě dostatečně nechápe - byť je zodpovědný manžel a ani o jeho budoucích otcovských kvalitách nepochybuji, empatie nikdy nepatřila k jeho silným stránkám. Navíc má teď plné ruce práce s plánováním našeho nového domova a se změnou vlastního zaměstnání. Má nejbližší kamarádka bohužel ještě těhotná nebyla a není, mé pocity si neumí představit. Závěrem je, že se na vše cítím velmi sama a nepochopená. Chvilkami doslova šílím!
Stresuji se také tím, že můj špatný psychický stav poznamená i dítě - je to možné, a popř. jakým způsobem?
Mám zaměstnání, které mě baví, ale o svém výkonu nyní nejsem přesvědčena. Mám z toho pocit vlastního selhání (v práci jsou ještě další 2 těhotné a obě zvládají bez potíží) a bojím se toho o to víc, že mám šéfovou, se kterou jsem do teď velmi dobře vycházela - zpráva o mém těhotenství ji však radost neudělala, což je pochopitelné, navíc patří k těm, které nikdy děti mít nechtějí. Přemýšlím tedy, zda zůstat doma, nebo se snažit naopak zahnat chmurné myšlenky, které mé těhotenství aktuálně provázejí, prací? Poraďte prosím, díky za Váš názor!

Dobrý den,už si opravdu nevím rady,jak si užít nebo spíše přežít moje těhotenství.Jsem podruhé těhotná,nyní začínám 13.týden a od 5.týdne je mi špatně,zvracím a moje psychika na tom není moc dobře.Mám smíšené pocity,miminko strašně moc chci,ale když přijde ten můj stav,je mi vše najednou jedno a chci,aby už bylo vše za mnou.Mám již 7-letou dceru a tyto problémy jsem měla i s ní.Docházím k psychologovi,ale výsledek zatím nepozoruji,moc se tím trápím,nejradši bych všechno prospala,ale mám dceru o kterou se musím postarat,když je mi hodně zle,např.včera,je mi úplně všechno jedno vzdávám to,poradtě mi prosím,děkuji,M.

Dobrý den, Naty,
ano, rozhodně bude nutné si s partnerem promluvit. Partenrství by mělo být o vzájemné důvěře, úctě a pocitu bezpečí. K čemu by bylo, kdyby nebylo možné svému nejbližšímu člověku sdělit své pocity, aby Vás podpořil a pomohl Vám? Nejde o to se tvářit, že se nic neděje a že vždycky vše v pořádku. Problémy jsou a budou a musí se řešit. Vyhábavý postoj Vašeho partnera Vám nic neosvětlí, k ničemu Vám není, akorát Vás zraňuje.Zodpovězte si na otázku zda okolo sebe potřebujete partnera, se kterým nemůžete narovinu hovořit o svých potřebách a pocitech. Je možné, že se Váš partner nachází v určité krizi a proto mezi vámi vázne komunikace. Není žádný důvod se rozčilovat či mít pocity manipulace nebo povýšenosti, pokud chcete s partnerem mluvit. Spíše bych se s partnerem dopředu domluvila na čase, kdy budete mít oba klid a kdy si promluvíte o vaší společné budoucnosti. Zkuste to partnerovi takto navrhnout - neutrálně. Řekněte, že Vám nejde o žádný nátlak nebo výslech, ale jen o rozhovor o Vaší budoucnosti. Řekněte, že každý může říct své představy a že nikdo nebude k ničemu nucen. Je těžké mluvit o sobě a své budoucnosti s určitým nadhledem, ale pokud chcete znát skutečný názor Vašeho partnera, pak musí mít pocit, že opravdu není nikam tlačen. Naty, ničeho se nebojte. Držím Vám palce :-)

Dobrý den, moc děkuji za odpověď. také mívám pocit, že si neuvědomil hned na začátku, co to vše bude znamenat. Dávala jsem mu dostatek času na rozmyšlenou, ale možná opravdu nenašel odvahu mi cokoli říci. Bohužel nevím, jak ho mám přimět se mnou o problémech mluvit-pokoušela jsem se několikrát, když jsme byli oba dva v klidu opatrně naznačit, že mi někdy příjde, že už mě nemá rád a proč se třeba chová tak a tak, ale jeho to vždycky akorát rozčílí-přitom se snažím vynechat emoce a myslím si, že umím mluvit otevřeně i naslouchat. bohužel veškeré mé úsilí je marné-pokud se ho zeptám přímo, zda o mě a o dceru ještě stojí-neodpoví mi.Pokud se ho na to zeptám v nějaké intimní chvilce, řekne mi -"to víš, že jo" ale nejsem si jistá, jestli tomu skutečně věří.
Jsem rozhodnuta, pokud nastane další hádka mu oznámit, že pokud se situace nezlepší, že odcházím. Nevím totiž přesně, jestli třeba toho na něj není pouze moc--jeho rodiče omlouvají jeho chování tím, že si vytrpěl své s ex manželkou, která ho prý neustále šikanovala. Partner je ale již 6 let rozvedený-opustil jí, když nejmenšímu synovi byli 2 měsíce.
Neexistuje nějaký návod jak přimět muže hovořit o problémech, aniž by měl pocit, že je do něčeho tlačen??
děkuji ještě jednou za odpověď.

Dobrý den, paní Natálie,
mrzí mě, že se nacházíte v takovéto nepříjemné situaci. Bohužel vše vyplývá z nedostatečné komunikace mezi Vámi a partnerem a také zřejmě z rozdílného postoje vůči miminku. Každý máte právo na svůj názor a bylo by dobré si o těchto bez výčitek a v klidu promluvit. Je potřeba se vzájemně vyslechnout. Nikdo by neměl být nikam tlačen. Z Vašeho postoje nemám pocit, že byste partnera někam manipulovala. Z patrnerova chování mám dojem, že plyne jakýsi odstup od situace. Je to pro něj možná situace, vek teré si nepřeje být a není schopen Vám to otevřeně říci. Proto se míjíte, hádáte a vyhýbáte se řešení. Ale co je vlastně lepší - být v dusné atmosféře, kde nic není dobře, nebo znát pravdu (ať je jakákoli) a snažit se žít v poklidu a harmonicky? Paní Natálie, cítím z Vás odvahu, tak se jí nevzdávejte. Zkuste si s partnerem pořádně v klidu o všem promluvit. To znamená o Vašich potřebách, pocitech a i zklamáních. Stejný prostor dejte partnerovi. Buďte k sobě otevření a mluvte o budoucnosti. Pokud vyjde najevo, že se Váš partner necítí býti připraven být znovu otcem, pak bude lepší, když se uchýlíte někam, kde Vám bude dobře a kde se budete cítít v bezpečí. Píšete, že můžete odjet k rodičům. Zvažte situaci sama, ale rozhodně Vám doporučuji klid a pocit zázemí. Držím Vám palce, věřte si! Eva

Dobrý den,
S přítelem jsem cca po 4 měsících otěhotněla.On tím nadšen nebyl, ale postavil se k tomu čelem.Já se naopak na miminko moc těším a nelituji toho.1 trimestr se ke mě choval pozorně, později jsme se občas chytli kvůli maličkostem.Jedna hádna vygradovala až do situace, kdy on na mě začal cholericky křičet. byl to šok, protože ho znám jako klidného člověka-již před vstahem.Po hádve jsem zrovna odjížděla k rodičům.3 týdny se mnou nekomunikoval, poté mi vzal tel. a já jsem přijela.Odmítl se spětně o problému bavit, že se nechce rozčilovat. Asi po měsíci jsme se v klidu přistěhovala, občasný křik se opakoval, ale již jsem to ustála-pouze s pláčem.
Přestěhovali jsme se do bytu po jeho rodičích, kde nastal zlom-je apatický, naprosto lhostejný-bez zájmu jak se cítím.Musím ho žádat aby mě odvezl do poradny do porodnice, ale nijak se mu nechce a vypadá to, že budu muset jet sama autem-mám to 40km.Stejně tak k porodu již se mnou nechce jít-pokud se ho zeptám jestli se něco změnilo, neodpovídá-nemluví se mnou.Chová se strašně-já stále jen brečím a vím, že by bylo nejlepší vše ukončit. Dcerku mám v režii já--nepřispěl mi ani korunu na výbavičku.Myslela jsem si, že by měla vyrůstat s otcem, ale za této situace si to přestávám myslet. Mohla bych se nastěhovat k rodičům-130km--myslíte, že je rozumné počkat až po porodu nebo to nemám odkládat? Myslíte si, že narození dcery ho může změnit?? Již má 2 syny z minulého manželství.
děkuji za odpověď