Psychika ženy v těhotenství

Dobrý den paní Šárko,
je dobré si své pocity uvědomovat, to určitě. Na druhé straně je potřeba s nimi začít pracovat a nesnažit se hned dělat radikálně měnit únikem ze situace. Vše samozřejmě záleží na Vás, ale doporučovala bych Vám se nad svojí situací ještě zamýšlet... Ráda bych Vás podpořila tím, že v těhotenství se díky hormonům mění chování ženy a i její vztah k partnerovi. Kromě hormonů na ženu často působí také to, že se může cítit v bezvýchodné situaci, má strach, jak se její život změní dála a jak vše zvládne. Paní Šárko, určitě bych Vám doporučila si vše nechat projít hlavou, zamýšlet se nad svým partnerem, být s ním a o všem si promluvit. Zkuste si uvědomit, že každá akce má i svoují reakci a některé věci nejdou vzít zpět. Proto, pokud podniknete nějaké kroky, měla byste si jimi být opravdu jistá... Možná by Vás s Vaším rozhodnutím či adaptací na těhotenství mohla pomoci porodní asistentka. Zkuste se na nějakou obrátit (viz mapa www.unipa.cz). Možná, že vztahové problémy jsou jen obrazem toho, že se na těhotenství bojíte zvyknout... S pozdravem
Eva

Dobrý den, jsem ve třetím měsíci těhotenství. S přítelem jsem 1rok. A nesnesu nic co dělá, všechno mi na něm vadí. Nechci se po celý život trápit s někým koho nemiluju kvůli děťátku. Jsem zoufalá. Vůbec nevím co mam dělat.

Dobrý den, jsem ve 14.t.t. , od 7.t.t. Mě trápí celodenní nevolnosti a nechuť k jídlu ovšem co mě trápí víc je změna psychiky, kdyby šlo o návaly nálad,můžu si říct, že to přejde, ale je to den co den. Necítím nic,mám ke všemu, naprosto ke všemu nechuť, nic mě netěší ,nikdo mě netěší, cítím se naprosto vyhořelá. Strašně jsem se na těhotenství těšila, chtěla si ho užít, ale nejde mi to, nejde mi nic. Jsem z toho zoufalá a unavená. Je mi skoro 36 roků, je to moje 1.dítě a je z umělého oplodnění . Je to normální...?! Je minu toho moc smutno, nejradši bych zalezla někam , kde budu sama a vylezla,až vše přejde...

Dobrý den Jani,
rozumím Vaší změně nálad. Do určité míry je to v počátcích těhotenství normální. Přeci jen se jedná o velkou změnu ve Vašem životě. Tato změna je sice chtěná, ale dopředu jste neměla možnost si jí vyzkoušet. A to je pávě ono. Konfrontace s tím, že čekáte miminko a nejde to již vrátit (ztrácíte tím svůj dosavadní život) je někdy bouřlivá. Určitě Vám pomůže vědomí, že tyto pocity jsou pro většinu žen zcela běžné, každou trápí v jiné intenzitě a jinak dlouho. Toto období Vám svými pocity vlastně naznačuje, že byste se měla do sebe ponořit, spojit se svým životem, se svými hodnotami a budoucími představami. Pamatujte na to, že novou situací vždy člověk sice něco ztrácí, ale také získává :-) Myslím si, že by Vám mohlo pomoci si založit svůj deník. Tam byste si mohla zapisovat své pocity, nálady a potřeby. Také svoje sny a obavy. Pokud nechcete být na svoje pocity sama, svěřte se s nimi svému partnerovi. Je důležité být k sobě otevření. Také Váš partner zcela jistě prodělává změny, o kterých není běžné hovořit. Vždy je dobré připustit si VŠECHNY své pocity, ať jsou jakékoli. Paní Jano, zvažte, do jaké míry jsou Vaše pocity spojené s adaptací na těhotenství anebo, do jaké míry by to mohla být třeba depresivní etapa. V tom druhém případě raději kontaktujte odborníka na psychologii. Přeji Vám hodně štěstí a radosti v dalších dnech. Není možné čekat, že vše se změní lusknutím prstu, ale jste a cestě, která je sice nová a dobrodružná, ale je vzrušující a tolik spojená se životem... Eva
PS: ještě mě napadá, že by Vám mohlo pomoci si udělat takovou svojí obrázkovou nástěnku. Vezměte si velkou čtvrtku a znázorněte na ní obrázky, které Vám evokují šťastný a radostný pocit z Vaší budoucnosti. Je to třeba moře nebo levandule? Nebo dobré jídlo? Nebo partner či miminko? Vystřihněte a nelepte si to, co Vám dělá radost a na co se můžete těšit :-) Eva

Ahoj ani nevim jak zacit, s pritelem jsem neplanovane otehotnela,presto vsechno jsme se na miminko moc tesili,mel se nam narodit kloucek Martinek, ale nastaly komplikace a v 26 tydnu jsme o miminko prisly. Porad mam hrozne sny i kdyz uz je tovic nez mesic,vsichni mi rikaji ze cas to zahoji, ja vim ze nejsem ani prvni a uz vubec ne posledni komu se neco takoveho stalo ale bojim se ze budu prvni koho to nikdy nepreboli.porad si rikam ze to nemuze byt pravda a moc bych chtela vratit cas, tak moc to boli,nevim co stim

Dobrý den,

dnes mi po UTZ můj gynekolog oznámil, že mě bude muset předat do péče prenatální porady zdejší porodnice a budu až do porodu chodit tam místo k němu. Řekl mi pouze to, že plod je o týden větší a jsem diabetička a léčím se z vysokým tlakem.
Přiznám se, že jsem z toho smutná a nevím co to pro mě znamená, a co bude následovat. Poradíte? Dělohu mám klidnou hrdlo i čípek uzavřeny. Děkuji Moc Jana

Dobrý den Jani,
nemusíte mít z ničeho strach. Půjde zřejmě o to, že se musí kontrolovat Vaše hladiny cukru, abyste byla kompenzovaná. Miminka u matek s těhotenskou cukrovkou bývají větší a je dobré sledovat, jak se jim v průběhu těhotenství daří. Nemusíte se bát žádných nepříjemných zákroků. Také vysoký tlak by se neměl nechat bez hlídání. Určitě to pro Vás pro začátek bude mírně stresové - protože se setkáte s novým personálem a nebude si jistá v tom, co se s Vámi bude dít. Na druhou stranu Vám ale může pomoci myšlenka, že budete pod lepší kontrolou zdravotního stavu Vašeho i Vašeho miminka a také se nezapomínejte na Vše ptát. Buďte aktivní, nikoli v pasivní roli. Moc zdravím, Eva

Dobrý den,jsem s přítelem 3roky je o 9let mladší.naš vztah byl plný hadek,ale i sexu a pěkných věci..neplanovaně jde s nim otěhotněla i když on o miminu často mluvil,ja ani ne..jenze od prvního dne se změnil,jsem v 7.měsíci těhu a už 4měsice žádný sex,ani po mě nic nechce,žádný oběti,libáni atd..ani jablko mě nenakrají,zakusek nekoupí nic..pomaha na dítě nakupovat ale ja neexistuju..furt brečim,atd a snim to ani nehne..když se zeptam co se stalo zda už ho nepritahuji ,řekne ze jsu blázen.Bydlime u našich a na mamku jsem taky hnusna,do všeho se plete,je sice strašně hodna..už to vyústilo z me strany,rozbíjením věcí a hysterii a sprostých nadávek na oba..hrabe mě i z toho ze v 33letech bydlím porad doma,ale nechci mamku opustit ,umřel před rokem a půl taťka ,ale zase chci už bydlet sama :( ale memu příteli to vyhovuje ma u mé mamky servis..a ona je rada ze sebo někoho stará..je hodně pečovatelský typ a ja se tu duším..nesnašim To ze jsu tehotna a ze jsu Ted v pasti :( i když mimi jsem s bejvalým po 6letem vztahu chtěla ale on ne..ale to žil taťka a mohla jsem se odstěhovat...

Dobrý den Evi,
vidím, že jste v současné době hodně podrážděná. Je to pravděpodobně proto, že se Vám "otevírají oči", kde žijete a s kým. Toto je zároveň umocněno blížícím se porodem a střetem s realitou, že skutečně budete maminkou a nepůjde to již vrátit... Každá žena se potřebuje cítit v bezpečí a být opečovávána. Od partnera Vám to chybí a od maminky přebývá. Ideální by bylo, kdyby si vyměnili role, že? :-) Některé věci však nelze tak rychle změnit. Víte, těhotenství není změna jen pro Vás, ale i pro Vaší rodinu. Maminky se obvykle o své dcery více starají, pečují o ně. Buďte za to vděčná (leckdo by za to dal všechno), ale také jí v klidu řekněte, kdy je její péče již příliš velká a omezuje Vás. Vše je o komunikaci. Ale určitě to půjde řešit v klidu. Přijde mi, že jste spíše typ člověka, který si své emoce nechává uvnitř sebe a pak exploduje... Toto není dobře. Stres z exploze pak škodí všem. Zkuste si toto uvědomit a změnit to. Dejte si zásadu, že hned řeknete, když Vám něco bude vadit. A další zásada by mohla být, že se budete soustředit také na pozitivní věci. Zkuste si založit deník, nějaký svůj sešit, a zkuste si do něj zapisovat svoje emoce. Co Vás trápí, nad čím přemýšlíte, co byste chtěla v budoucnosti zažít. Zkuste tam psát i Váš vztah k miminku, jak ho vnímáte, jaká byste chtěla být maminka, jaká byste chtěla, aby byla Vaše rodina... Zkuste si s miminkem i povídat, klidně i Vaše obavy, cokoli. Dejte mu na vědomí, jak ho máte ráda, i když je teď pro Vás vše složité. Paní Evi, co se týče Vašeho partnerství...píšete, že partner je o 9 let mladší. Možná si na těhotenství také zvyknout. Víte, muži dost často svoje emoce nepřipouštějí a dělají takovou pevnou skálu. Možná proto se k Vám tolik neprojevuje. Zkuste si udělat nějaký pěkný večer a v klidu si o všem promluvit. Víte, i pro muže těhotenství znamená změnu hodnot, velkou zodpovědnost, změnu trávení volného času, změnu v partnerství... Někdy mají muži takovou strategii, že moc nemluví, ženy se nedotýkají... pravděpodobně bude dobré, když se spolu začnete sbližovat. Budete si povídat, budete společně chystat domov, budete společně snít. Zkuste se na svého partnera podívat pozitivně, hledejte na něm to dobré. Uvidíte, že to vycítí a bude se více snažit! Mnoho zdaru, Eva

Dobrý den, už jsem bezradná. S přítelem jsme spolu byli 5 let, ikdyž jsme si prošli velkými krizemi, milovali jsme se a celkově jsme spolu byli šťastní. Jenže co jsem otěhotněla všechno se změnilo. těhotenství nebylo úplně plánované, ale on byl ten,kdo nechtěl používat ochranu a tvrdil mi, že kdyby se náhodou něco stalo, že by to bylo i fajn. Teď jsem v sedmém měsíci a mám pocit, že všechno to špatné na mě doléhá až teď. Když jsem otěhotněla najednou přítel otočil, že ani neví jestli mě miluje a jestli se mnou vůbec chce být. Sbalila jsem si věci a šla jsem na čas k sestře, potom jsme spolu odjeli na dovolenou, kterou jsme strávili odděleně, ale přeci jen jsme se k sobě vrátili, no prostě mi řekl, že to teda spolu zkusíme. No od té doby je to stejně na bodu mrazu, moc se nebavíme, náš vztah je prostě o ničem. Já se celou dobu snažila chovat normálně, ale teď už mi několikrát ruply nervy. Já vím, že výčitkami nic nevyřeším, ale nemůžu si pomoct. Dělám mu hysterický scény, prostě mám pocit, že když mu to všechno neřeknu, že mně asi praskne hlava. Svoje pocity jsem docela zvládala do doby než jsem skončila v práci. Teď jsem doma na neschopence, jsem furt sama. Mám pár kamarádek, ale já bych potřebovala toho partnera a hlavně jedna kamrádka má miminko, které když začne řvát, tak moje pocity ještě umocní, prostě řvoucí dítě a uhoněná kamarádka, která se léčí s poporodí depresí mně moc nepřidává. Mám pocit, že mně to leze na mozek, mám ze všeho strach, před těhotenstvím jsem byla šťastná a teď jsem o všechno přišla, o práci, o partnera, prostě nevím jestli se na to mimčo těším. Snažím se, mluvím na ni, ale ten panický strach z nejisté budoucnosti mě děsí. Bojím se budoucnosti, mám noční můry a špatně se mi spí. Čím víc se to blíží, tím víc jsem ze všeho nešťastná. Těhotenství je pro mě opravdu krizové období a to kdy jsem se cítila šťatná se dají spočítat na prstech jedné ruky.

Dobrý den paní Karolíno,
mrzí mě, že si procházíte těhotenstvím spíše s negativními pocity. Víte, těhotenství je opravdu krize pro každou ženu, ale i pro jejího partnera. Píšete, že jste nyní již v sedmém měsíci těhotenství. Což je období, kdy byste se již pomalu měla začít koncentrovat na porod a svojí energii šetřit na reálný střet s miminkem. Všechny hádky a nejasnosti ohledně partnerského vztahu Vám energii a sílu ubírají a to není dobře. Píšete, že jste se na čas uchýlila ke své sestře a pak že jste se s partnerem k sobě zase vrátili. Ale proč? Co bylo tím motivem, že jste se k sobě zase vrátili? Byla to zodpovědnost? Byla to láska? Byl to strach ze samoty? Zkuste na to přijít. Zkuste popsat Vaše pocity k partnerovi a totéž vyžadujte od něj. Ne pod žádným nátlakem, ale asi bude dobré, když si s partnerem v klidu promluvíte a sama vyhodnotíte, zda Vám stojí za to setrvávat ve vztahu, který Vás nyní nenaplňuje. Udělejte si čas sama pro sebe a zeptejte se sama sebe - z čeho máte obavy a co je pro Vás nejdůležitější. Možná máte strach ze samoty a obavy, zda vše s miminkem zvládnete. Toto je úplně normální pocit, který se v těhotenství běžně vyskytuje. Nemyslete si, že když zůstanete ve svazku s partnerem, který není citlivý a není podporující, že se budete mít lépe. Naopak, člověk potřebuje ocenění, podporu a sounáležitost, pocit tepla domova. Pokud ho nemůžete nalézt, netrvejte na svazku za každou cenu. Máte svojí hodnotu a zasloužíte si být oceněná a milovaná. Pokud vyhodnotíte celou situaci jako nevyhovující, uchylte se někam, kde Vám bude dobře. Pokud můžete jít k sestře, využijte toho. Zkuste si vše promyslet a hlavně se soustředit na sebe, miminko a porod. Paní Karolíno, ze zkušenosti porodní asistentky Vám mohu doporučit, abyste svůj partnerský vztah vyřešila co nejdříve. Mějte se ráda, každý den řekněte sama sobě něco pozitivního a miminku také. Vůbec nemějte výčitky, že nevíte, zda to vše zvládnete, je to normální :-) Dopřejte si klid, to je nejlepší péče, jakou Vy i miminko nyní potřebujete. Také si myslím, že byste se měla obklopit lidmi, kteří jsou pozitivní. Vím, že kamarádka trpící poporodní depresí za to nemůže a je potřeba jí pomoci. Zkuste se však do styku i s nějakou maminkou, která má podobnou situaci jako vy - buď přes internet nebo přes nějaký těhotenský kurz či cvičení. Také bych Vám určitě doporučila si najít svojí soukromou porodní asistentku, se kterou můžete svoje pocity osobně a diskrétně probrat, určitě Vám pomůže i Vás podpoří. Dobrá je mapa porodních asistentek na www.unipa.cz.
Paní Karolíno, moc Vám přeji, abyste v sobě našla sílu a lvici, která si chrání svůj životní prostor a která si nenechá ubližovat. S pozdravem Eva

Dobrý den, už si nevím rady a proto bych byla ráda za Váš názor. Jsem ve 20 tt těhotenství. Otěhotněla jsem s přítelem po umělém oplodnění, za děťátkem jsme si ušli trnitou cestu. Dá se říci, že hlavním problém v početí spočíval na straně partnera. Ale teď k problému: před otěhotněním jsem měla doma milujícího muže, který se mnou trávil většinu času, chtěl se mnou vyrážet do společnosti, atd. Pravda v době pokusů o umělé oplodnění býval někdy nevrlý, ale to jsem přikládala tomu stresu z lékařů, zákroků, atd. Sliboval mi, jak bude šťasný, až budeme čekat miminko, jak se o mě a o to malé postará, po všech stránkách, i po finanční. Sitauce se má však tak, že jakmile jsem otěhotněla, partner najednou otočil a z nás se stali dva cizí lidé. Najednou si "může dělat, co chce", chodit s kamarády velmi často na pivo do hospod, popíjet alkohol...zatímco já sama doma po večerech vysedávám u tv. Nezajímá se, jak mi je, jak se daří miminku, nezajímají ho ultrazvuky, nic. Dokonce mě i několikrát chtěl opilý vyhodit v noci z bytu, který jemu patří. Na začátku se také jednou zmínil i o možnosti potratu. Prostě najednou je z něj jiný člověk, nedokáže se mnou komunikovat, dělá mi naschvály, má neurvalé řeči, vyčítá mi finance (vydělávám méně, než on). Od počátku mám tedy oči pro pláč a vůbec této změně nerozumím. Ani spolu nespíme - nechce - nejdříve kvůli miminku, pak je utahaný, a dokonce i nyní, když jsem se s ním chtěla usmířit, sex odmítnul. Je z něj skutečně úplně někdo jiný, soustředí se jen na své zájmy a na to, co chce on, bez ohledu na mě a naše budoucí dítě. Když mi bylo špatně a ležela jsem doma v bolestech, on byl zrovna v hospodě a já ho prosila, ať dojde, tak přišel až za dvě hodiny namol opilý. Došlo to tak daleko, že nyní už mám k příteli averzi. Nedokážu si představit, jak s ním fungovat dál - on komunikaci odmítá, prý za vše mohou mé hormony a on s ničím problém nemá. Neuvědomuje si, že já jeho změnu v chování beru jako zradu - sliboval mi láskyplnou rodinou pohodu a teď mám s ním jen toto peklo. Myslíte, že je ještě nějaká šance? A hlavně, jak si ho začít znovu vážit? Pro mě je to teď zcela nepředstavitelné a nevím, jak se přes to přenést. Děkuji.

Dobrý den paní Barboro,
chápu, že se musíte cítit vystresovaná, ponížená a zmatená. Jak to, že se z Vašeho dobře známého partnera stal někdo, koho nepoznáváte? Odpověď je jednoduchá. Tak jako pro každou těhotnou ženu znamená těhotenství životní krizi - mezník, je to tak i pro partnery těhotných žen. Problém je však v tom, že se o tomto tématu nemluví, je to skryté. Cožpak by muž mohl připustit své pocity nejistoty, obav a strachu? Ne, vypadalo by to tak, že není dostatečná opora pro svojí ženu a své dítě. Pozornost okolí se vždy točí kolem těhotné (povšimněte si, že ani u ní se o psychice příliš nebavíme) a muž tak své pocity skrývá uvnitř. Víte, reakce každého muže může být různá. Záleží to na jeho hodnotách, životním stylu a také jakési zralosti, připravenosti být otcem. Něco jiného je také si o něčem představovat a něco jiného je být opravdu reálně v roli otce a uvědomit si, že se to již nedá vrátit. To se pravděpodobně stalo u Vašeho partnera. Dle mého soudu je nyní ve fázi, kdy se potřebuje smířit s tím, že bude opravdu otec. Možná bylo do této role více méně zatlačen a nyní se objevuje pravá reakce na otcovství. Paní Barboro, berte to tak, jak to je. Rozhodně svému partnerovi nic nevyčítejte (toto chování se běžně děje i u těhotných žen). Jde prostě o to, aby Váš partner měl dostatek prostoru si na novou roli zvyknout. Možná právě proto, že se bojí o ztrátu svého dosavadního života, se uchyluje více do hospody a chová se chladněji. Možná by bylo dobré si s ním v klidu promluvit. Říci mu, že mu necháte prostor na to si vše promyslet, že ho do role otce netlačíte. Nechte ho chvilku být - nemluvte o budoucnosti, netlačte na zařízení pro miminko atd. Zkrátka dejte mu prostor pro to, aby novou situaci přijal. Dejte mu také na vědomí, že ho stále milujete a že ho také potřebujete. Popovídejte si o nové situaci. Sdělte mu i Vy své pocity z budoucnosti. Snažte se hovor vést v klidu, bez výčitek - spíše v nadějném duchu. Moc Vám držím palce, ať se vše brzy srovná. S pozdravem Eva

Dobry den,mela jsem pritele ktery ma 6leteho syna.byli jsme spolu pres dva roky,ale kvuli jeho synovi spolu nejsme,nemame se moc radi s tim jeho synem.s pritelem jsme se rozesli letos v kvetnu,ale i presto jsme se vidali az do ted.v praci jsem dala vypoved,protoze jsem si nasla jinou praci do ktere mam nastoupit v zari jenze jsem zjistila ze jsem tehotna tak nevim co mam delat.jestli mam stahnout vypoved a jestli si mam nechat miminko kdyz nam to s pritelem neklape kvuli jeho synovi.

Dobrý den paní Lenko,
omlouvám se za zpožděnou reakci.
Těžko Vám mohu říci, jak se máte zachovat. To musíte udělat sama. Je vidět, že ve svém životě asi potřebujete nějakou změnu - změna práce, rozchod s partnerem... a vidíte, do toho přišlo ještě těhotenství. Myslím si, že to možná můžete považovat za určité "znamení" a určitě stojí za to se s přítelem ještě pokusit dát dohromady. A těhotenství může změnit i Váš pohled na partnerova syna a také se třeba díky novému miminku sblížíte :-) Ale toto je jen pohled z venčí. Zkuste si o všem promluvit s partnerem. A co se týče práce, určitě to budete mít jednodušší, když zatím práci měnit nebude.
Opatrujte se, Eva

Dobrý den.
Jsem zrovna ve 20.tt a čekám nyní své třetí děťátko. Nejdřív jsem se s těhotenstvím nemohla dlouho smířit, vzhledem k tomu, že jsme začali stavět dům a měla jsem "prostě" jiné plány. Starším dětem je 8 a 7 roků. To co mně trápí je moje tchýně. Celý vztah s ní je od začátku komplikovaný. Bydlíme zatím v jednom baráku. Je především hrozně vztahovačná a vždy jde hlavně o ní. Když jsem ji oznámila, že bude mít další vnoučátko, tak se mně jen zeptala : "Jako vy?" Já řekla: "Ano my." A to byl celý rozhovor. Už o tom ví tři měsíce a jedinkrát se mně na nic nezeptala. Slyší, že celé dny zvracím, že se mi motá hlava, když k ni přijdu, ale stále se tváří, že to nevidí. Teď o prázdninách mi hlídá děti, protože chodím do práce. Pořád dochází k nedorozuměním, které se ji nedají vysvětlit. Pořád mi říká jaká jsem, jak děti vedu proti ní, což není pravda. Spíše se mi stěžují děti a já ji pořád omlouvám. Tak mně to stresuje, že se celé dny třesu a pořád nad tím přemýšlím. Manžel mi říká, že ona už je prostě taková, že ji nezměníme. Já jenom nedokážu pochopit, že ani teď, když jsem těhotná mně vůbec nešetří. Když spolu mluvíme a ona už neví co dalšího by mi řekla, tak se otočí zády, třeba ke zdi, založí ruce, a dělá, že tam nejsem. Můžete mi prosím poradit co mám dělat? jsem zdravotní sestra, pocházím ze Slovenska a nikdy v životě jsem lidi nepomlouvala, s každým jsem vždy vyšla. Tady v Čechách nemám ani žádné kamarády se kterýma bych mohla mluvit o všem. tchýně mi i vyčítá, že se stěžuju manželovi. Já se nestěžuju, ale je to jediný člověk, se kterým můžu mluvit. Přeju pěkný den. Klára

Dobrý den paní Kláro,
upřímně řečeno nevím, co bych Vám poradila...Vybavil se mi film od S. Monyové Tchyně a uzený. Viděla jste ho? Možná by Vás trošku "pobavil", protože tam je role protivné tchyně vykreslená velice dopodrobna a je tam znázorněno, jak to může velice potrápit.
Ale nyní již k vašemu dotazu. Píšete, že stavíte nový domeček a že bydlení u tchýně je prozatimní. K tomuto cíli bych se upínala ve své budoucnosti. Brala bych to vše jako prozatimní řešení. NA druhou stranu si jistě říkáte, že to nebude hned a že to potrvá. Mezitím Vás čeká zbytek těhotenství a porod.
Paní Kláro, myslím si, že Vaše spory s tchyní pramení někdy z minulosti a bylo by fajn, kdybyste se jim obě postavily čelem a promluvily si. Tedy společně i s manželem. Zkuste naplánovat setkání a vyříkat si co Vás vzájemně trápí. Možná se jedná o uraženou ješitnost a nějaké domýšlení si věcí, které se nestaly. Zkrátka za vším může být špatná komunikace a problémy se jen nabalují. Zkuste si uvědomit své hranice, za které už nechcete jít, ale zkuste si také uvědomit s čím vším Vám tchyně pomáhá a oceňte jí za to.
Paní Kláro, pokud to s Vaší tchýní neproberete, asi se Vám neuleví. Rozhovor veďte v klidu, bez osobních výpadů. Myslím si, že všichni byste si přáli, abyste měli doma harmonii a klid.
Pokud se cítíte sama, zkuste se poohlédnout po nějaké skupinové předporodní přípravě nebo tělocviku kam chodí více maminek, určitě navážete nové kontakty.
Hodně síly, Eva

Je mi 26 let a uz od puberty citim,ze sve dite bych asi nedokazala mit. Kdyz se koukam do kocarku, ano sou roztomila ale je kolem nich spousta prace. Desi me ze se treba 2 roky nikam nedostanu (sem tehotna) jsme na neschopence a bez prace. Jsme neustale v depresi a vzdy kdyz se probudim si reknu ze nechci byt tehotna. Od zacatku tehotenstvi mi je zle, nyni sem v 12 tt a na potrat sme nesla protoze me od toho kazdy odrazoval. Obcas lituju ze sme na ten potrat nesla uz v brzkem stadiu,a le rikala sme si, ze terba ten pocit teseni a naplneni prijde, ale porad nic. Vsichni pratele i z rodiny uz to vedi a tesi se, a je se neustale pretvarim, ze se tesim a usmivam se, protom mam stavy ze spadnu asi do mdlob. Jsem hloupa ze sme do toho vlitla, kdyz se vubec necitim a neustale s tim pocitem vstavam, uz nekolik dni a mam strahc ze se zblaznim. Nevim co delat.

Dobrý den paní Dito,
z Vašeho psaní cítím, že se opravdu trápíte pomyšlením na reálný střet s mateřstvím. Víte, celá problematika je velice složitá. Vydala jste se na cestu, ze které nyní již nemůže uhnout.
Ve společnosti mylně panuje určitý předpoklad, že každá žena je stvořena pro to, aby byla matka. Možná se to týká většiny žen, že jim je mateřství vlastní a je to pro ně ta nejpřirozenější role, ale neplatí to pro každou ženu. Každá jsme jiná a je potřeba to také respektovat. To, zda se cítíme být připravené na mateřství, souvisí se spoustou faktorů, které si mnohdy ani neuvědomujeme. Naší připravenost na mateřství ovlivňuje náš věk, naše hodnoty, naše pojetí smyslu života, přijetí svého ženství, spiritualita, vztah s matkou, naše výchova, vztah k dětem, vztah k sobě, podpora partnera, sociální zázemí atd... Je to prostě spletité klubko.
Paní Dito, je také mnoho těhotných žen (naprostá většina), které i když si těhotenství moc přály, tak se neubrání polemice, zda to zvládnou a zda vůbec chtěly být těhotné. Tyto pocity jsou úplně normální, protože si uvědomujete, že to nelze vzít zpátky a také, že se Vám změní úplně celý život. Když však dochází k nějaké změně, vždy něco končí a něco začíná. Zkuste si třeba založit svůj deníček, kam si budete psát svoje pocity a přání. Začněte třeba tím, že si uděláte dva sloupečky a napíšete si plusy a mínusy mateřství. Uvidíte, že nic není jen černé nebo bílé :-)
Také bych Vám určitě doporučila o svých pocitech mluvit. Spíše bych se spojila s porodní asistentkou, která je Vám nablízku a domluvila bych se s ní na individuální přípravě na mateřství. Byly by to individuální setkání, kde byste vše probraly a pomohla by Vám se s mateřstvím více sžít. Zkuste jí vyhledat na adrese www.unipa.cz - na mapě porodních asistentek. Pokud jí nenaleznete, jsem Vám případně k dispozici i já.
Paní Dito, zkuste si také přečíst článek o prenatální komunikaci a až se na to budete cítit, zkuste s malým človíčkem ve váš něco pěkného podniknout. Nemusí to být nic velkého, jen mu zkuste něco říci. Klidně i v duchu.
Co se týče Vaší rodiny. Nenechte na sebe nijak tlačit. Nejdříve si musíte vše ujasnit sama a pak teprve se budete cítit šťastnější. Moc Vám držím palce a ničeho se nebojte, objevujte v sobě matku. Je to cesta, někdy krátká jindy dlouhá, ale dobrodružná a plná života. Energii, kterou vydáte, Vám dítě vrátí.

Dobrý den, jsem ve 34.tt, s přítelem se to mezi námi nyní pokazilo diky penězům, a tak mě častokrát za den přepadává pláč (jsem na rizikovém)....může to miminku nějak ublížit? Že jsem smutná, trvá to již několik dní a kdy se to urovná nevím. Děkuji moc za Vaši brzkou odpověď.